Po kolapsu Sovětského svazu v roce 1991 se zdálo, že závod století o vítěznou ideologii skončil. Kapitalismus vyhrál a socialismus se stal přezdívkou pro ekonomický neúspěch a politický útlak. Přežíval ve formě okrajových shromáždění, hroutících se států a nabubřelé liturgie čínské komunistické strany. Dnes, po 30 letech, je socialismus zase v módě. Alexandria Ocasio-Cortez, nově zvolená kongresmanka, která se sama nazývá demokratickou socialistkou, se stala v Americe senzací. Rozšiřující se pole kandidátů na prezidenta za demokraty na rok 2020 míří doleva. I v Británii by Jeremy Corbyn, nekompromisní lídr labouristů, mohl dostat klíče od Downing Street 10.
Socialismus je zpátky na scéně díky tomu, že se zformoval do ostré kritiky toho, co je se Západní společností špatně. Zatímco pravicoví politici příliš často vzdávají souboj idejí a uchylují se k šovinismu a nostalgii, levice se zaměřila na nerovnost, životní prostředí a na to, jak vložit moc do rukou občanů, a ne elity. Ale i když obrozená levice dává v některých věcech smysl, její pesimismus ohledně moderního světa zachází až příliš daleko. Její politika trpí naivitou ohledně rozpočtu, byrokracie i podnikání.
Obnovená vitalita socialismu je pozoruhodná. V devadesátých letech se levicové strany přesunuly do středu. Lídři Británie a Ameriky Tony Blair a Bill Clinton tvrdili, že našli „střední cestu“, kterou je urovnání mezi státem a trhem. „Tohle je můj socialismus,“ pronesl Blair v roce 1994, zatímco rušil závazek labouristů o státním vlastnictví firem. Nikoho neoklamal, zejména socialisty.
Socialismus s novou tváří
Levice nyní vidí tuto střední cestu jako jednosměrku. Mnoho socialistů jsou miléniálové. 51 % Američanů ve věku 18 -29 má na socialismus pozitivní náhled, říká Gallup. V primárkách v roce 2016 volilo Bernieho Sanderse více mladých lidí než Hillary Clintonovou a Donalda Trumpa dohromady. V prezidentských volbách v roce 2017 volila skoro třetina francouzských voličů mladších 24 let silně levicového kandidáta. Ale socialisté miléniálové nemusí být pouze mladí. Mnoho Corbynových nejnadšenějších fanoušků je stejně starých jako on.
Ne všechny cíle socialistů miléniálů jsou opravdu radikální. V Americe je jednou z politik univerzální zdravotní péče, která je všude jinde v bohatém světě normální a žádoucí. Levicoví radikálové chtějí údajně zachovat výhody tržní ekonomiky. A jak v Evropě, tak v Americe, je levicí široká, fluidní koalice, stejně jako je tomu u vřavy názorů.
Nicméně jsou tu i společná témata. Socialisté miléniálové si myslí, že nerovnost se vymanila z kontroly a že ekonomika je zmanipulovaná osobními zájmy. Věří, že příjmy a moc by měly být redistribuované státem, aby byly misky vah v rovnováze. Myslí si, že myopie a lobbování vede vlády k ignorování rostoucí pravděpodobnosti klimatické katastrofy. A věří, že hierarchie, které vládnou společnosti a ekonomice (regulátoři, byrokracie a firmy), už neslouží zájmům běžného lidu a musí být „demokratizovány“.
Něco z toho je bez pochyby pravda, včetně lobování a zanedbávání životního prostředí. Nerovnost na Západě skutečně za posledních 40 let prudce vzrostla. V Americe se průměrný příjem vrchního 1 % nafoukl o 242 %, šestinásobek růstu střední třídy. Ale nová levice taktéž diagnostikovala některé důležité body naprosto špatně, a také na tyto problémy předepsala špatná řešení.
Špatná diagnóza
Začněme od diagnózy. Bylo by špatné myslet si, že nerovnost musí dále nezadržitelně pokračovat v růstu. Americká příjmová nerovnost mezi lety 2005 a 2015 klesla poté, co se upravily daně a transfery. Medián příjmu domácností vzrostl mezi lety 2014 a 2017reálně o 10 %. Ohranou písničkou je, že pracovní místa jsou nejistá. V roce 2017 mělo z každých 100 Američanů ve věku mezi 25 a 54 lety 97 tradiční zaměstnání na plný úvazek. V porovnání s rokem 2005, kdy jich bylo pouze 89. Největším zdrojem nejistoty není nedostatek stabilních pracovních míst, ale ekonomické riziko další recese.
Socialisté miléniálové také špatně diagnostikují veřejné mínění. Mají pravdu, že lidé cítí, že ztratili kontrolu nad svými životy a že příležitosti se zužují. Veřejnost také nesnáší nerovnost. Daně pro bohaté jsou oblíbenější než daně pro všechny. Nicméně tu není žádná široce rozšířená touha po radikální redistribuci. Podpora redistribuce není mezi Američany vyšší, než byla v roce 1990. Tato země si nedávno zvolila miliardáře slibujícího nižší daně. Podle některých ukazatelů jsou Britové, co se bohatých týče, umírněnější než Američané.
Nefunkční recept na řešení
Diagnóza levice je příliš pesimistická, ale hlavní problém spočívá v předepsaných řešeních, která jsou rozhazovačná a politicky nebezpečná. Vezměme si fiskální politiku. Někteří levičáci propagují mýtus, že velká expanze vládních služeb se může uhradit z vyšších daní pro bohaté. Ve skutečnosti s tím, jak obyvatelstvo stárne, bude těžké zachovat současnou úroveň služeb bez zvyšování daní pro střední třídu. Ocasio-Cortez navrhuje 70% daně z nejvyšších příjmů, ale podle odhadu by byl dodatečný přínos pouze 12 miliard dolarů, neboli 0,3 % celkových daňových výnosů. Někteří radikálové jdou ještě dále a podporují „moderní měnovou teorii“, podle které si vlády mohou neomezeně půjčovat, aby ufinancovaly nové výdaje a zároveň držely sazby nízko. I když jsou vlády schopné půjčit si více, než mnoho tvůrců politik očekává, je myšlenka, že neomezené půjčky nakonec nebudou schopny držet s ekonomikou tempo, označována za šarlatánství.
Nedůvěra v trhy vede socialisty miléniály k mylnému závěru i ohledně životního prostředí. Odmítají výnosově neutrální uhlíkovou daň jako nejlepší řešení jak stimulovat inovace v soukromém sektoru a jak bojovat s klimatickými změnami. Dávají přednost centrálnímu plánování a obrovským veřejným výdajům na zelenou energii.
Vize socialistů miléniálů „demokratizované“ ekonomiky regulatorní moc spíše rozšiřuje, než aby ji koncentrovala. To se může zamlouvat lokalistům, ale lokalismus potřebuje transparentnost a přímou odpovědnost, a ne snadno manipulovatelné komise, které podporuje britská levice. Pokud by anglické vodárenské společnosti měly být znovu znárodněny, jak navrhuje Corbyn, není pravděpodobné, že by se staly příkladem lokální demokracie. Ani v Americe tomu není jinak. Všimněme si moci licenčních rad držet outsidery od pracovních míst nebo jak Nimbys zastavuje developerské projekty. Byrokracie na jakékoliv úrovni nabízí příležitosti za větší moc. Nejčistší rozdělení moci jednotlivcům je na volném trhu.
Nutkání demokratizovat vede až do podnikání. Levicoví miléniálové chtějí ve vedení více zaměstnanců a v případě labouristů i dát zaměstnancům podíl ve společnosti. V zeměi jako Německo je participace zaměstnanců tradicí. Ale nutkání socialistů mít větší kontrolu nad firmou je zakořeněné v podezírání vzdálených vlivů způsobených globalizací. Tím, že dají větší moci do rukou zaměstnanců, aby zabránili změně, by vedlo ke zkostnatění ekonomiky. Menší dynamika je protikladem toho, co ekonomika potřebuje pro nové příležitosti.
Spíše než bránit firmy a pracovní místa před změnami, by měl stát zajišťovat, aby byly trhy efektivní a aby zájmem politiky byli zaměstnanci, ne pracovní místa. Spíše než aby se zběsile zabývali redistribucí, by měly vlády lépe snižovat hledání renty, zlepšit vzdělání a podpořit konkurenci. Proti klimatickým změnám můžeme bojovat mixem tržních nástrojů a veřejnými investicemi. Socialisté miléniálové mají ochotu změnit status quo. Ale stejně jako starý socialismus trpí vírou v nezkorumpovatelnost kolektivní činnosti a nedůvodným podezíráním jednotlivců. Liberálové by měli být proti.
Zdroj: The Economist