Krugman: Kdy se vysoké dluhy stávají problémem

„Zdá se, že debata o ekonomické politice bude v následujících letech alespoň částečně ovlivněna doktrínou Moderní monetární teorie. Zdá se, že podle některých tato teorie říká, že nemusíme mít žádné obavy o to, jak budou financovány vládní iniciativy. To je ale chyba,“ píše na stránkách The New York Times Paul Krugman. A pokračuje tím, co je podle něj „správně a špatně na MMT“. 

Zastánci MMT jsou podle ekonoma lidé, kteří mají pocit mesiášů, ale z jejich slov není tak úplně jasné, jak se jejich teorie vlastně liší od tradičního makroekonomického pohledu. Podle Krugmana se ale můžeme při posuzování MMT naštěstí odrazit od doktríny, kterou od roku 1943 razil ekonom Abba Lerner. Ta se totiž MMT značně podobá, byla ale jasně rozpracována a je tak jednoduché na ní ukázat její klady a zápory.

Lerner hovořil o takzvaných funkčních financích. Podle něj země, která disponuje vlastní měnou a nepůjčuje si v měnách zahraničních, nečelí žádnému omezení, co se týče výše dluhů. Pro jejich splácení totiž může vždy vytisknout nové peníze. Existuje ale omezení nepřímé, a to ve formě inflace. Jestliže je fiskální stimulace přehnaná, dojde k přílišnému růstu cen a přehřívání ekonomiky. Celkově by tak rozpočtové deficity v takové zemi měly být nastaveny tak, aby agregátní poptávka zajistila plnou zaměstnanost a zároveň nezvedala inflační tlaky. 

Krugman se domnívá, že pokud Lernerovy myšlenky posuzujeme v kontextu doby, byly přínosné. Panovaly totiž vážné obavy, že se po válce ekonomika opět propadne do deprese. V čem je ale problém? Lerner „opomenul to, jaké relativní přínosy a negativa má fiskální a monetární stimulace“. A jeho analýza také ignorovala možné negativní efekty zvyšování daní či poklesu vládních výdajů v případě, kdy se dluhy dostanou na „velmi vysoké úrovně“. Vezmeme-li do úvahy i tyto faktory, mohou dluhy znamenat větší problém, než Lerner tvrdí. 

Lernerova teorie implikuje, že centrální banka by měla nastavit sazby na optimální úroveň z hlediska výše investic a fiskální politika by pak měla být nastavena tak, aby bylo dosaženo plné zaměstnanosti. V praxi ovšem většinou probíhá opačný proces: Různé politické faktory určují výši rozpočtových přebytků či deficitů a centrální banka potom nastavuje sazby tak, aby bylo dosaženo plné zaměstnanosti. A v takto fungujícím systému skutečně dochází k vytlačování soukromých investic vládními výdaji. Pokud totiž vláda své výdaje zvýší (nebo sníží daně), centrální banka reaguje zvýšením sazeb, což se projeví negativně na investicích. A tento faktor by měl být brán při posuzování fiskální politiky a růstu dluhů v úvahu.

Ohledně posuzování celkové udržitelnosti dluhů je pak podle Krugmana klíčový poměr tempa ekonomického růstu „g“ a výše sazeb „r“. Jestliže platí, že r<g (jako tomu je například nyní), „výše dluhů není skutečným problémem.“ Pokud je ovšem poměr obrácený, může nastat efekt sněhové koule a ten bude o to silnější, o co vyšší je poměr dluhů k produktu. Nakonec by vláda byla donucena k vysokým primárním přebytkům, aby dluhy opět snížila. 

Představme si například, že výše amerických vládních dluhů dosáhne 300 % HDP. A tempo ekonomického růstu se nalézá 1,5 procentního bodu pod sazbami. Kdyby vláda v takové situaci chtěla stabilizovat poměr dluhů k HDP, musela by dosahovat primárních přebytků ve výši 4,5 % HDP. Teoreticky by se i toho dalo dosáhnout, ale musela by přijít těžká rozhodnutí: Omezit výdaje na zdravotní péči, nebo na systém sociálního zabezpečení? Nebo zavést vysokou daň z přidané hodnoty? 

V takové složité situaci by navíc bylo překvapením, pokud by se dříve či později neobjevily návrhy na restrukturalizaci dluhů. Jenže těch by si všimli investoři, požadovali by vyšší rizikové prémie a poměr sazeb k tempu ekonomického růstu by ještě vzrostl. MMT ani Lernerova doktrína tak nejsou neprůstřelné tak, jak si jejich zastánci myslí. Deficity a dluhy nejsou bez významu a to nejen kvůli jejich dopadu na výši poptávky, uzavírá Krugman. 

Zdroj: The New York Times