Jak poukazuje profesor ekonomie na INSEAD Antonio Fatás, americkou ekonomiku dělí již jen několik měsíců od rekordní délky expanze. Nyní tuto pozici stále drží období mezi březnem 1991 a březnem 2001. Ovšem s tím, jak se blížíme novému rekordu, rostou i obavy z další recese.
Fatás tvrdí, že neexistuje významná korelace mezi délkou expanze a pravděpodobností recese. Něco jiného ale může platit, pokud uvažujeme o tom, kolik ještě v ekonomice zbývá volných zdrojů. Během expanze se totiž ekonomika vrací do stavu plné zaměstnanosti. Otázkou pak je, jak dlouho lze udržet hospodářství ve stavu, kdy se nezaměstnanost pohybuje na své přirozené míře? Jinak řečeno, zda dosažení této míry samo o sobě nepředstavuje „sémě další krize“.
Podle vědce historický vývoj ukazuje, že stav plné zaměstnanosti není udržitelný a po jeho dosažení znatelně roste pravděpodobnost opětovného růstu nezaměstnanosti. Nezaměstnanost se tedy chová tak, že klesá a pak se opět obrací směrem nahoru bez toho, aby dlouhodobě přetrvávala na své strukturální úrovni. Fatás dokonce tvrdí, že „dosažení nízké nezaměstnanosti spouští dynamiku, která brzy poté vyvolá recesi“.
Je jasné, že pokud je dosaženo velmi nízké nezaměstnanosti, další nový směr může být už jen nahoru. Zase tak jasné ale není, proč v historii nenacházíme delší období, kdy se nezaměstnanost stabilně drží na strukturálních úrovních. To, co platí ve Spojených státech, ale nemusí platit jinde. Fatás dává za příklad Austrálii – viz následující graf:
Proč je v USA nízká nezaměstnanost dlouhodobě neudržitelná? Literatura v této souvislosti hovoří buď o makroekonomických nerovnováhách (inflace) či o finančních nerovnováhách. Fatás s tím souhlasí – podle něj nebyla americká ekonomika nikdy v historii schopna udržet nízkou nezaměstnanost bez toho, aby v ní vznikla některá z nerovnováh a nakonec recese. A pokud je historie dobrým vodítkem i pro současný vývoj, to vše znamená, že recese již čeká za rohem.
Zdroj: Blog Antonia Fatáse