Jak jsem tu nedávno zmiňoval, Albert Einstein se vyjadřoval v tom duchu, že žádný vážný problém nelze vyřešit na té úrovni, na které vznikl. Nassim Nicholas Taleb a George A. Martin sepsali v roce 2012 návod, jak zabránit další krizi (How to Prevent Other Financial Crisis, SAIS Review). Nevím, zda věděli o zmíněném Einsteinovu „zákonu“, ale v principu se jej drží. Nesnaží „řešit“ věci na povrchu, ale jít pod něj (nebo nad něj, záleží na úhlu pohledu). Jenže ono je možné, že stále nejsou dost radikální.
Ve svém nedávném příspěvku o ozdravných medvědích otřesech jsem mimo jiné psal, že neustálé vracení se k dávno skončeným válkám nám škodí, protože posouvá naší pozornost od věcí podstatných k nepodstatným. Pokud například neustále varujeme před vysokou inflací stylu sedmdesátých let, či dokonce Výmarské republiky, může nám lehce uniknout, jak velkým problémem je dnes třeba TBTF (banky, které jsou „příliš velké na to, aby padly“). Nebo třeba růst tržní síly velkých korporací. Tím nechci říci, že vysoká inflace je úplně mimo všechny scénáře vzdálenější budoucnosti. Nicméně je pošetilé mudrovat o tom, že v budoucnu může teoreticky shořet seník, když nám před očima doutná stodola.
Jak jsem uvedl, pan Taleb se povrchovými (a nedoutnajícími) věcmi nezabývá a jde k věci – tedy k tomu, čím jsme vlastně motivováni. Logika podobné úvahy je podle mne tak prostá, že jí často úplně ignorujeme (a také nejde o mediálně tak zajímavé téma, jako třeba nové QE od ECB). Dalo by se to vyjádřit tak, že pokud je špatně nastavena motivace, můžeme se neustále prát s jejími důsledky (konkrétními činy a jejími projevy), ale je to jako boj s onou pohádkovou saní. Tou, které po useknutí jedné hlavy naroste hned další.
Ve zmíněné úvaze pan Taleb zmiňuje Chamurapiho zákoník. V něm se prý píše, že pokud stavitel postaví dům chatrných základů a ten následně spadne a zabije jeho obyvatele, trestem pro stavitele budiž stejný osud. Pan Taleb tímto příkladem určitě nevolá po krvi, ale poukazuje na to, že lidé mají rozdílné zájmy a motivaci a také rozdílný přístup k informacím. Staviteli nemusí nutně záležet na blahobytu obyvatel domu tak, jako na jeho vlastním profitu. A ví o tom, jak je dům stabilní mnohem více, než všichni ostatní. A proto je třeba zajistit smluvně, či dokonce zákonem, aby se jeho motivace a rizika srovnaly způsobem optimálním pro všechny.
Což v naší současné praxi znamená třeba to, že vedení firem by se nemělo svými odměnami podílet jen na ziscích a růstu hodnoty společnosti, ale i na ztrátách a poklesu této hodnoty. A to v delším časovém období. Nebo třeba to, že vážné problémy firem neponesou na svých bedrech daňoví poplatníci přes dotace a pomoc státu, ale ti, kteří firmy vedli a kteří toto vedení aktivně, či pasivně schvalovali (akcionáři, věřitelé). Proti tomu můžeme oprávněně namítnout, že pád velkých finančních institucí by znamenal takové škody, že ona státní záchrana je menším zlem. Jenže tím se dostáváme k tomu, zda mají z hlediska odolnosti systému takové instituce vůbec existovat, popřípadě za jakých podmínek – zmíněný problém TBTF. Ale to jsme u věci, do které se nikomu moc nechce, protože body na popularitě se sbírají jinde (další aspekt problému s motivací).
Pan Taleb má dlouhý seznam těch, kteří mají svou motivaci nastavenou nezdravě a tím přispívají ke krizím: Vláda, vedení bank a velkých firem, profesionální organizace typu CFA, i akademické instituce a školy. Čímže se dostáváme k Talebově kritice řady teorií a metod ve financích běžně používaných, ale stojících na vratkých základech. Já sám tu občas zmiňuji problém s diverzifikací, který často nastává v extrémnějších situacích. Tento příklad v sobě vlastně shrnuje podstatu toho, co pak Taleb říká (nebo to, jak já jeho slova vnímám):
Je bezesporu dobré, mít diverzifikované portfolio a nesázet vše na jedno aktivum. Nicméně během krizí a velkých šoků nastává jeden nepříjemný jev – korelace jinak nesouvisejících aktiv se začnou prudce zvyšovat. Jinak řečeno, to, co doposud šlo proti sobě a eliminovalo větší ztráty, nyní klesá ruku v ruce a to velmi prudce. Takže to je jako kdybychom měli v autě brzdy, které fungují velmi dobře, vyjma velmi prudkých kopců. Tam fungovat přestávají a pokud si toho nejsme vědomi a nechováme se podle toho, takové brzdy/nebrzdy nás nakonec zničí. V mylné víře v jejich schopnosti a funkčnost v běžném provozu se s nimi totiž vydáváme i tam, kam bychom se jinak nerozjeli ani náhodou. Jenže my nejsme ani motivováni k tomu, abychom na současném systému předstírajícímu 100 % funkčnost brzd něco měnili. Ti, kteří se vydali do kopcovitého terénu, totiž za případnou havárii odpovědnost neponesou.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ač se problém špatně nastavené motivace projevuje nespočtem důsledků, jeho jádro je vždy stejné. Pokud bychom to chtěli napravit, máme podle mne ne jednu, ale dvě možnosti. Tu první implikuje práce pana Taleba: Měnit zákony, regulaci, zmenšovat banky, nastavovat jinak odměny (respektive doplňovat k nim penále), atd. Podotýkám, že současný trend je minimálně v USA opačný a jako by to nestačilo, trhy se z tohoto přístupu ještě radují.
Jak jsem ale zmínil v samotném úvodu, podle mne to není dostatečně radikální pohled, protože svým způsobem jde stále o boj s onou saní. Zákonem totiž nejednou ošetříme jednu věc a vzápětí vymyslíme, jak jí obejít. Je tu naštěstí ještě možnost druhá. V duchu příkladu s oním stavitelem je totiž také možné, že tento řemeslník nikdy nepostaví mizerný dům, ale ne kvůli přikázání vnějšímu, ale přikázání vnitřnímu. Či deseti z nich. Jak daleko k tomuhle skutečnému řešení krizí, ve své podstatě vždy pramenících z podvodů, závisti a hamižnosti, máme?