Až skončí současná náročná doba, budeme možná intenzivně uvažovat o tom, co bychom všechno mohli dělat jinak. Pokud k tomu dojde, dovedu si představit, že hodně čtenou literaturou se v oblasti ekonomické, respektive v oblasti systémové, stanou již dnes známé knihy N. N. Taleba. Řadě čtenářů není asi třeba jeho dílo představovat a já se vůbec nepovažuji za odborníka na jeho teze, či jejich bezvýhradného vyznavače. Koncepty černých labutí, či antifragility ale mohou mít něco do sebe.
Co to ona antifragilita je? Některé věci jsou křehké – pokud na ně je vyvíjen tlak, či jsou předmětem nějakého šoku, bortí se. Jiné věci, popřípadě systémy jsou odolné – tlak u nich větší škody nenapáchá, dovedou se z něj otřepat a odolat. A pak jsou podle pana Taleba věci a systémy antifragilní – ty, které z tlaku a šoků těží. Příkladů věcí křehkých bychom jistě našli mnoho. Za příklad odolnosti pan Taleb dává třeba Fénixe, který vždy vstane z prachu a vznese se na svých křídlech. A antifragilní je prý třeba Hydra, jelikož místo jedné useknuté hlavy jí hned narostly dvě další.
Takový pohled na věc by nás mohl motivovat k tomu, aby naším cílem nebyl pouze posun od křehkosti k odolnosti, ale ještě dál – k antifragilitě. Jenže co by to znamenalo v praxi? Konzultant Brad Power před pár lety na stránkách HBR uvažoval o tom, jakým směrem by se mělo vydat . Tedy společnost, která má za sebou i dost těžké roky, kdy sama sebe, mírně řečeno, hledala. Jako příklad korporátní antifragility jí tehdy pan Power dával Toyotu. Konkrétně Toyotu po roce 2010, kdy firma musela provést svolání velkého počtu aut a poté ještě čelila škodám na své výrobě souvisejícími s tsunami.
Power tvrdí, že antifragilita vlastně není odklonem od toho, co organizace dělají neustále – řeší problémy. Je „jen“ zvýšením efektivity tohoto procesu tak, že firma je namísto rigidní struktury subjektem, ve kterém jsou všichni (tj. i běžní zaměstnanci) podporováni v tom, řešit problémy rychle a efektivně. takovou firmou podle pana Powela byla, a tudíž se jí podařilo se ze šoku dostat a udržet si pozici automobilové jedničky.
Nemusíme nutně přijímat slovník, či celé teze pana Taleba. Mně se ale na podobných konceptech líbí minimálně dvě věci. Za prvé, připomínají nám, jak málo toho víme. Jak moc a často sami sebe opíjíme rohlíkem minulosti. A jak často si namlouváme, že historie je relevantním vodítkem pro to, co přijde. A za druhé, tyto teze mohou být pádným argumentem proti megalomanství, budování korporátních říší, hradů z písku a podobně. Namísto toho kladou důraz na to, že malé je hezké a odolnější (či antifragilnější, chcete-li). Celkově takový informačně materiální posun ke skromnosti.
Výše uvedené není jen planým teoretizováním. V roce 2016 byla například zveřejněna studie „Big is Fragile: An Attempt at Theorizing Scale“. Její autoři tvrdí, že velké investiční projekty často končí zklamáním a toto zklamání je dáno tím, co pan Taleb nazývá křehkostí. „Navzdory dojmu, který budí, se velké kapitálové investice snadno hroutí a mají negativní čistou současnou hodnotu“, píší autoři studie. Příčinou je značná nejistota, která se pojí s jejich plánováním, implementací a provozem. „Netvrdíme, že neexistují úspory z rozsahu, ale tvrdíme, že velké kapitálové projekty jsou neproporcionálně vychýleny k nejistotě, která více než vyvažuje úspory z rozsahu“, zní ve studii. Takže „automaticky předpokládat, že větší je lepší, je receptem na chybu“.
Tak to byla studie týkající se velikosti a odolnosti/antifragility. A ohledně naší schopnosti predikovat budoucnost můžeme zmínit třeba „Not a New Gold Standard: Even Big Data Cannot Predict the Future“. Kai Jägerz University of London se v ní zabývá nadějemi vkládanými do „big data“ – tedy zase víra v něco velkého. Konkrétně zde jde o naděje, že nám umožní překročit naše dosavadní věštecké limity a zlepšit se v predikcích.
Autor studie nadšení chladí. Zaměřuje se na predikce občanských válek a konfliktů a tvrdí, že je jednoduché takový konflikt předpovědět například ve chvíli, kdy se zvýší počet zpráv o nich v médiích. Jenže tento počet je sám o sobě tím, co bychom měli predikovat. Protože konflikt v době, kdy o něm média píší, již běží, i když ne nutně pod oficiálním hlavičkou občanské války. Pan Jägerz tvrdí, že big data mohou pomoci v jednoduchých situacích, ale „neexistují důkazy, že pomohou v nejistých situacích s mnoha scénáři“. Takže druhý „recept na chybu“.