Na reakci Spojených států na COVID-19, či přesněji řečeno na žalostné nedostatečnosti této reakce, je snadné najít pochybení. Popírání, otálení, politické rozbroje a systémová pochybení vyústily v USA ve více než 100 000 úmrtí a prohloubenou sociální a ekonomickou krizi. Od března se o dávky v nezaměstnanosti přihlásilo přes 40 milionů pracujících – každý čtvrtý. Teď Američané slyší, že ač země není připravená, měla by si pospíšit zpět k „normálu“.
Co na americké reakci selhalo, překračuje dnešní krajně stranickou politiku. Kořeny této americké katastrofy sahají hluboko.
Aby bylo jasno, velká část viny je zaslouženě partajní, vždyť pouze demokraté se pokoušejí – proti republikánské opozici – záplatovat rozedranou záchrannou sociální síť USA pomocí přímé podpory nezaměstnaných, chudých, nemocných a jinak zranitelných. Ani demokraté ale neudělali poslední krok k výzvě vůči vládě USA, aby soukromému sektoru nařídila – a zaplatila – produkci zboží a služeb, jež jsou společensky nezbytné, leč trh sám o sobě je poskytnout neumí a neposkytne.
Říct, že je nutné povolat stát, aby „zajistil zboží“, vyvolává představy evokující sovětské centrální plánovače, kteří rozhodovali, v jakém stylu, tvaru, a dokonce velikosti se mají vyrábět boty. Takovým způsobem stát zjevně nemá co zasahovat do trhů se soukromým zbožím. Intervence tohoto ražení vedou pouze k umělým nedostatkům upomínajícím na centrálně řízené ekonomiky. I v kapitalistických ekonomikách je ale na místě, aby vlády plnily přímou úlohu při zajišťování určitého zboží či statků.
Veřejné statky – například národní obranu – zjevně má zajišťovat vláda. V USA ovšem obranné statky neprodukuje veřejný sektor přímo; vláda tuto činnost nařizuje soukromému sektoru. Využívání amerického zákona o obranné výrobě (DPA) z roku 1950, jemuž byly vzorem zákony o válečných pravomocích, jež daly prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi rozsáhlou moc řídit americkou ekonomiku během druhé světové války, není právě vzácné. Armáda na základě DPA vypisuje každoročně kolem 300 000 zakázek, což je praxe, která za prezidenta Donalda Trumpa přetrvává.
Přesto se Trumpova administrativa zdráhá o DPA opřít zmírňování důsledků COVID-19. Zákon byl využit jen ve vybraných případech, třeba když bylo společnosti nařízeno upřednostnit vládní zakázky na respirátory N95 a zakázáno je vyvážet nebo když bylo nařízeno vyrábět ventilátory.
Trumpova administrativa aplikovala DPA způsobem, který byl příliš intervenční a zároveň nedostatečně intervenční. Spolehla se na to, co bychom mohli nazvat tvrdými ustanoveními příkazů a ovládání, a využila DPA „proti“ a . Vláda soukromému sektoru nadiktovala, co má dělat.
Mnohem lepším využitím ohromné moci státu by bylo měkké nařizování: vláda pro soukromý sektor vytvoří pobídky, aby produkoval statky, které prospívají společnosti. Německo například využilo garancí vládních nákupů v rámci mnohem širšího podpůrného balíčku. Cíl byl jasný: výrobu lékařského vybavení německým společnostem nepřikazovat, ale nastavit jim vhodné pobídky, aby tak činily.
Řečeným nikterak nesnižujeme spontánní novátorství firem ani podnikatelský důvtip. Měli bychom zatleskat drobné palírně, která ve výrobě přešla od lihovin k dezinfekci na ruce, či výrobci filtrů do kávovaru, který začal vyrábět respirátory. Je však jasné, že pokud se vše ponechá jen na samotném trhu, nevyprodukuje dostatečné množství osobních ochranných pomůcek, plicních ventilátorů ani léků. Až snad jednou nazraje doba, stejně tak nezajistí všeobecnou vakcinaci.
Vláda USA není oproti Německu v žádné nevýhodě. V souladu se III. částí DPA má k dispozici tentýž nástroj: federální garanci odbytu. Zdráhavost této pravomoci využít je projevem nebezpečného ideologického zmatení.
Respirátory, ventilátory a očkování nejsou ani soukromé, ani veřejné statky. Nejsou jako boty: když někdo s gustem nosí nadměrné fialové lodičky, může sice urážet cit jiného pro módu, ale jinak nevytváří žádné externality, negativní ani pozitivní. Nejsou ovšem ani jako vzduch, nekonkurenční veřejný statek, jejž nelze nikomu upřít. Respirátory, ventilátory a očkování jsou společenské statky: jejich poskytování prospívá společnosti a vláda se zajištěním dostatečných dodávek nesmí váhat.
Ve většině případů poskytování společenských statků vyžaduje silné vládní pobídky, které povzbudí soukromý sektor, aby je dodal. Reakce na COVID-19 není jediným takovým případem. Totéž platí pro technologie ke zmírňování důsledků změny klimatu a k adaptaci na ně, další systémový problém, jejž soukromý sektor sám o sobě nevyřeší v zájmu všech.
Ať už jde o COVID-19 nebo změnu klimatu, firemní dobrovolnictví a dobročinnost je vyřešit nedokážou. Abychom v úplnosti zužitkovali síly proslulé dynamiky amerického soukromého sektoru, bude zapotřebí sešikovat pravomoci federální vlády s cílem nově nasměrovat soukromý kapitál a energii na podporu rozsáhlého společenského úsilí.
Reakce federální vlády USA byla doposud sérií promarněných příležitostí, počínaje tím, že se adekvátně nepřipravila na detekci a potlačování pandemie ani na řešení hospodářských dopadů. Dále tu byl první zákon o pomoci ve výši dvou bilionů dolarů, který peníze vůbec nevyužil k vytvoření vhodných pobídek, jež by síly soukromého sektoru mobilizovaly k řešení primární příčiny ekonomického kolapsu. Vždyť nic by nemohlo být lepší stimulací ekonomiky než porážka COVID-19.
K dosažení této mety, stejně jako k uchopení změny klimatu, je nezbytné přehodnotit úlohu vlády. Řízená ekonomika v sovětském stylu nefunguje ani v nejlepších dobách. Jak by ale mělo být zřejmé z krize COVID-19, kapitalistická ekonomika v americkém stylu si nedokáže poradit s úkolem zajistit společenské statky, jež lidé potřebují. Jejich zabezpečení vyžaduje aktivní stát, který bere vážně soukromý sektor.
Autoři textu: Roman Frydman, profesor ekonomie na Newyorské univerzitě, je spoluautorem knih Imperfect Knowledge Economics (Ekonomie nedokonalých znalostí) a Beyond Mechanical Markets (Pod povrch mechanických trhů). Gernot Wagner, spoluautor knihy Climate Shock (Klimatický šok) a autor knihy But Will the Planet Notice? (Ale všimne si planeta?), vyučuje klimatickou ekonomii na Newyorské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org