Chicago Tribune před pár lety popisoval, jak v roce 1974 vyslal americký prezident svého ministra financí a jeho lidi do Saúdské Arábie. Na oko formalita, ale ve skutečnosti měli velké cíle – ukončit dobu, kdy byla ropa používána jako geopolitická zbraň. K tomu přesvědčit tuto doposud „nepřátelskou zemi“, aby dolary získané prodejem ropy do USA použila na nákup amerických vládních obligací. A také zabránit tomu, aby Sovětský svaz posílil své pozice v arabském světě. Co bylo výsledkem? Odpověď z velké části záleží na úhlu pohledu.
Tribune dodává, že kolem roku 1974 si do „saúdských kapes“, chtěla šáhnout celá řada zemí, Američanům se nakonec podařilo to, že Saúdská Arábie držela už v roce 1977 20 % všech amerických vládních obligací držených zahraničními subjekty. Chicago Tribune zmiňuje i to, že celá akce byla tajena 40 let, nemluvilo o ní ani ministerstvo financí, ani Fed. Ministerstvo dokonce ani nezveřejňovalo data týkající se toho, kolik drží Saúdská Arábie vládních obligací, používalo jen agregovaný ukazatel hovořící o zemích, které vyváží ropu. Celkové vyznění článku je pak takové, že Američanům se podařilo dosáhnout pro ně výhodné dohody kvůli tomu, že dolary proudily zpět do USA a financovaly americké dluhopisy (tedy dluhy).
Opravdu tak moc výhodné?
Občas se zde věnuji globálním (ne)rovnováhám a popisuji, že pokud nějaká země dosahuje obchodních přebytků, musí v principu jiným zemím půjčovat na to, aby si její produkci mohly koupit. Pokud Německo vyváží do USA a Američané v odpovídající hodnotě nevyvezou něco do Německa, musí Němci Američanům na svá auta půjčit. V praxi to vypadá tak, že Američané poptávají eura (dříve marky) na nákup , ale tato eura nebudou, pokud Němci nebudou zároveň kupoval americké obligace – nabízet eura a poptávat dolary. Pokud by je Němci nekupovali, americká poptávka po eurech by zvedala kurz eura, by se stávala méně cenově atraktivní. Německé exporty by trpěly a celá (ne)rovnováha by byla eliminována – Německu by klesaly přebytky, Američanům obchodní deficity.
V principu je to úplně stejné s textilem, elektronikou z Číny nebo ropou. U všech bychom měli vnímat, že exporty jsou jen jednou stranou mince, tou druhou je, co se s penězi utrženými prodejem do zahraničí stane. Pokud nejsou poslány (investovány) zpět do světa, kolečko se kvůli pohybu měnového kurzu zadrhává. A to je dobré mít na paměti i u hodnocení toho, čeho Američané v roce 1974 vlastně dosáhli.
Na zmíněný článek mě navedl Michael Pettis. Ten jej chválí, ale velmi nesouhlasí s tím, že na arabské dolary si chtěla šáhnout řada zemí. Přesněji řečeno, byli to podle něj spíše ropní exportéři, včetně Saúdské Arábie, kdo hledal, kam svoje dolary zaparkovat. A jelikož americké trhy byly svou hloubkou a likviditou již tehdy daleko vepředu, toto hledání mělo i tak do značné míry jasný směr. Ekonom tedy poukazuje na onu druhou stranu mince – na to, že pokud má někdo příjmy z exportů, musí řešit, co s těmito příjmy. Pokud je nebude exportovat (půjčovat jiným na své exporty), kurz jeho měny posílí a to stávající situaci změní.
Co kdyby uvedená dohoda nebyla? Možná by se nic moc nezměnilo – jak je zmíněno výše, třeba by ropné dolary stejně skončily v USA. Pokud ne? Možná by existoval větší tlak na oslabení dolaru, možná by dokonce neměl tak silnou globální pozici jako dnes. Američané by možná měli nadlouho dražší ropu a naučili by se s ní třeba více šetřit. Možná by se více šetřit penězi naučily americké domácnosti a nestal by se z nich globální spotřebitel poslední instance. Dluhy by v USA byly níže, země by nedosahovala takových dlouhodobých obchodních deficitů, byla by cenově konkurenceschopnější ve výrobě. Zrcadlově k tomu by vypadala situace ve zbytku světa. Bylo by to lepší, nebo horší?