Během globální krize se kapitál obvykle stahuje ze zemí, které jej v té době potřebují nejvíce. Nastává totiž „útěk ke kvalitě“, který sebou přináší růst rizikových spreadů. Na stránkách VoxEU na to poukazuje Eduardo Levy Yeyati, podle kterého by bylo namístě, aby mezinárodní finanční instituce v takových případech jednaly proticyklicky. Během letošního roku k ničemu takovému nedošlo a například Mezinárodní měnový fond zavedl úvěrové linky, které měly v případě potřeby poskytovat likviditu, ale jen pro země s investičním ratingem. Paradoxně to tak byl Fed, kdo se svou politikou nejvíce přiblížil zmíněným proticyklickým krokům.
Americká centrální banka poskytla dolarové financování dalším centrálním bankám, i když jeho cílem nebylo vytváření likvidity jako takové, ale stabilizace na trhu s dolarem a americkými vládními obligacemi. Zahraniční centrální banky by se totiž mohly rozhodnout posílit svou likviditu prodejem amerických vládních obligací, a to by mohlo vyvolat nestabilitu na dluhopisových trzích. Jak by měla vypadat správná globální proticyklická politika?
Yeyati míní, že Mezinárodní měnový fond by mohl sloužit jako prostředník mezi Fedem a dalšími významnými centrálními bankami zemí na straně jedné a zeměmi s problematickým přístupem k likviditě na straně druhé. Fed by tak například otevřel swapové linky s MMF a MMF následně se zemí, která potřebuje přístup k likviditě. Fed by tak nečelil měnovému riziku a jeho cílem by bylo bránit posílení dolaru, ne poskytovat likviditu jako takovou. Yeyati ovšem dodává, že tento návrh se objevil již před několika lety a byl ze strany MMF ihned odmítnut. Nicméně, „každá další krize je další příležitostí.“
Druhou, komplementární možností je vytvoření speciálního fondu, který by poskytoval likviditu rozvíjejícím se zemím. Financován by podle ekonoma mohl být zeměmi, které chtějí investovat do určitého regionu. Nebo mezinárodními institucemi, které již mají v regionu nějaké investice. Fond by také mohl vydávat obligace, které by měly investiční rating. Fungoval by pak v podstatě tak, že by posílal zpět likviditu, která se v době krize stahuje z rozvíjejících se zemí do bezpečných přístavů. Fond by tedy využíval cyklického pohybu sazeb ve vyspělých zemích – poklesu sazeb v době ekonomického útlumu či krize. Získával by tak levné finance na to, aby podpořil rozvíjející se země, které v té samé době čelí nedostatku likvidity a růstu rizikových prémií.
Podle ekonoma by se podobné návrhy mohly setkat se značnou rezistencí ve velkých mezinárodních institucích včetně Světové banky. Menší regionální instituce tohoto typu by mohly být změnám otevřenější. Stabilizační fond by každopádně mohl být dobrým doplňkem současného globálního finančního systému, protože by fungoval jako věřitel poslední instance a stahoval by k sobě doposud méně stabilní část soukromého kapitálu, která se orientuje na rozvíjející se země.
Zdroj: VoxEU