Pohled na ekonomiku, finance a investice se většinou odvíjí od nějakých zjednodušujících teorií a modelů toho, jak svět funguje. Nezřídka se nám ale svět podle těchto modelů odmítá chovat a i proto již nějakou dobu kvetou takzvané behaviorální finance. Ty velmi často poukazují na to, že lidé se většinou nechovají podle zjednodušujících předpokladů (tedy povětšinou efektivně - racionálně), ale jejich chování má do chladné racionality a optimalizace naopak daleko. Světlo světa nedávno spatřila nová studie, která ukazuje, jak moc „behaviorální“ může někdy být investování. A další nová studie ukazuje, že značně „behaviorální“ je i chování managementu firem. Podívejme se dnes na ně.
Pozice na obrazovce
„Attention Spillover in Asset Pricing“ se zabývá tím, na co všechno reagují ceny akcií. Konkrétně zkoumala, zda na ně nemá vliv, jak jsou jednotlivé akcie seřazeny na obrazovkách investičních platforem v Číně. A ukazuje se, že tenhle faktor, který samozřejmě nemá nic do činění s nějakým fundamentem, hraje nemalou roli. Autoři studie konkrétně tvrdí, že akcie, které na seznamech sousedí s tituly, které si vedly v posledních dvou týdnech mimořádně dobře, si vedou mimořádně dobře v týdnu následujícím.
Studie tvrdí, že tento efekt je v souladu s předchozími studiemi, podle kterých investoři mají tendenci více obchodovat po předchozích pozitivních zkušenostech s obchodováním. A ukazuje se, že tato tendence se přelévá na akcie, které na obrazovkách sousedí s tituly, které tuto pozitivní zkušenost generovaly. Mohli jsme například zaznamenat tvrzení, že akciím pomáhá to, jaký ticker – symbol má. Tahle nová studie v podstatě dál ukazuje, že síla toho, co přitahuje pozornost investorů a vede k nějaké akci, je skutečně nemalá. I když jde o věci, které fakticky nemají co dělat s tím, jaký je výhled dané firmy, její finanční síla a podobně.
Stačí pár návštěv
Uvedené závěry v nás mohou vyvolávat otázky o efektivitě trhu, ale já bych dnes rád držel směr tím, že poukážu na druhou zmíněnou studii. Ta se zase zaměřovala na to, co ovlivňuje, jak obchodované firmy přistupují k účetnictví. V základu bychom asi vycházeli z toho, že se budou ve svých účtech snažit co nejlépe odrazit svou finanční situaci. Nová studie „Under Watchful Eyes: Analyst Site Visits and Earnings Management“ ale tvrdí, že na to, jak firmy přistupují k výkazům, mají pozorovatelný dopad třeba návštěvy analytiků.
Autoři studie provedené opět na čínských firmách tvrdí, že čím více firmu navštěvují analytici (tj., skutečně chodí po továrnách a podobně), o to menší počet mimořádných položek firmy ve svých výkazech mají. Stejný efekt má počet otázek kladených během návštěvy. Studie tak dochází k celkovému závěru, že analytici představují efektivní nástroj monitoringu obchodovaných firem a jejich práce omezuje oportunistické chování čínského korporátního sektoru.
Alespoň zhruba pravda, nebo omyl?
Závěry této druhé studie asi nejsou ve srovnání s tou první tak překvapivé. Obojí ale pevně spadá do oné behaviorální oblasti, která přináší řadu realistických prvků do někdy poněkud idealistických teorií. Problém nastává ve chvíli, kdy počet těchto prvků dosahuje takového množství, že se teorie v podstatě stává nepoužitelnou. Což, zdá se mi, není zase taková výjimka. Kritika behaviorálních financí nepramení také většinou z toho, že by si něco vymýšlely, ale z toho, že jejich závěry nelze nějak zobecnit a prakticky použít.
Pak stojíme před problémem, jehož definice je připisována Keynesovi, ale prý za ní stojí filozof Carveth Read: Je lepší mít zhruba pravdu, než se úplně přesně mýlit. Mají tedy naše (ekonomické) teorie alespoň zhruba pravdu? Nebo tu je relevantnější Cimrmanova teorie poznání. Ta, jak známo, tvrdí, že základním pojmem poznání je omyl, zpočátku samozřejmě přesný. A my se propracováváme k vyvrácení tohoto omylu a tudíž k tomu, že nevíme nic.