V lednu letošního roku byla zveřejněna studie „Why did the United States Evolve from the Largest International Creditor in 1980 to the Largest International Debtor in 1990?“. Jak název napovídá, ekonom Robert Aliber se v ní táže, proč se Spojené státy mezi osmdesátými a devadesátými lety staly z významného světového věřitele významným dlužníkem. Podívejme se na výsledky studie, mimo jiné jako volné pokračování páteční úvahy „Do třetí generace“.
1 . Velké překlopení. V roce 1980 Američané půjčovali světu více, než svět jim. Přesněji řečeno, Američané ve světě vlastnili více investičních aktiv, než svět u nich. V roce 1990 již byla situace opačná – cizinci vlastnili v USA již více aktiv, než Američané v zahraničí. K tomuto velkému obratu přitom podle autora zmíněné studie došlo bez toho, aby si americká vláda začala mohutně půjčovat v zahraničí, či aby tak učinil korporátní sektor. Co tedy vedlo k otočení amerických dluhových polarit?
Robert Aliber poukazuje na to, že v době onoho překlápění došlo ke znatelnému růstu cen amerických akcií a dalších investičních aktiv. Což zvýšilo bohatství amerických domácností, které díky němu začaly více utrácet (méně spořit). Ve stejnou dobu došlo v zemích jako Japonsko, či Německo k opačnému vývoji – vzrostla tendence k úsporám a poklesla tendence ke spotřebě. A tyto úspory zamířily do Spojených států, kde vyplnily mezeru vzniklou oním růstem bohatství a následně tamním poměru spotřeba/úspory.
Ve stejnou dobu došlo k oslabování dolaru. Přesněji řečeno bychom měli říci, že tok investic a zboží z a do USA tlačil v té době kurz dolů. Což zlevňovalo zahraniční zboží a prohlubovaly se deficity běžného účtu USA. Ze stavu čistého věřitele se tak USA kvůli růstu domácího bohatství, příklonu ke spotřebě a zahraničnímu příklonu k úsporám ze Spojených států stal čistý dlužník. Což je stav, který přetrvává dodnes.
Pár souvisejících poznámek:
2 . Různé druhy růstu bohatství: Za povšimnutí může stát, že bohatství a zejména to akciové může v extrémech růst dvěma způsoby. V prvním se zvýší hodnota firem díky tomu, co jsou schopny generovat již nyní. Vzrostou tedy současné zisky a dividendy. V takovém případě lze zvýšit spotřebu přímo „z“ tohoto bohatství.
Je tu ale druhá možnost, kdy hodnota akcií roste díky lepšímu dlouhodobému výhledu, dlouhodobým příběhům (růstové akcie, nové technologie...) a/nebo díky poklesu požadované návratnosti (bezrizikových výnosů a/nebo rizikových prémií). V těchto případech došlo k růstu hodnoty, který ale nedoprovází vyšší generované příjmy (na agregátní úrovni). Jeden den máme akcii obchodující se za 100 Kč, za pár týdnů za 200 Kč, ale zisky se nezměnily, dividendy také ne. Pokud nás toto vyšší bohatství přiměje k vyšší spotřebě, musíme si půjčit (nebo snížit současné úspory)...Podle logiky výše uvedeného došlo v USA zejména k tomuto.
3 . Dolar. Před pár týdny jsem tu poukazoval na tezi Michaela Pettise, podle které je dominantní pozice dolaru ve světě dána zejména tím, že Spojené státy v posledních cca 100 letech fungovaly ve světové ekonomice jako vyrovnávač globálních úspor. V době, kdy zbytek světa potřeboval úspory, mu je poskytovaly. V době, kdy zbytek světa chtěl někde své úspory udat, mu to umožnily tím, že je absorbovaly. Výše uvedené rozebírá, jak k tomu v praxi skutečně došlo. Ukazuje, že nemalou roli v tom hrál akciový trh.