Jaký je rozdíl mezi spekulací a investicí? Zdá se, že každý investor na tuto problematiku nahlíží trochu jinak, ale v mnoha aspektech jsou si různé definice dost podobné. V nejjednodušší podobě můžeme tento problém vyřešit časovým pohledem, kdy za spekulanta je obvykle považován ten s krátkým investičním horizontem, zatímco člověk s dlouhodobým horizontem je považován za investora. Další zjednodušení se nabízí z pohledu očekávaných zisků, kde u spekulanta obvykle očekáváme vysoké zisky a vysoké potenciální ztráty, zatímco u investora se obvykle očekává mírnější ziskovost. Přesto při hlubším zamyšlení není odpověď na tuto otázku tak jednoduchá.
Zkusme se podívat na názory známých investorů, zda nám do dané problematiky vnesou více světla. Benjamin Graham ve své bibli pro analytiky Security Analysis napsal: „Investicí nazýváme operaci, která na základě pečlivé analýzy slibuje splacení jistiny a výplatu uspokojivého výnosu. Operace, které nesplňují tato kritéria, jsou spekulativní.“ Ve svém pozdějším díle Inteligentní investor již Graham svou averzi vůči spekulacím poněkud snížil, a dokonce přišel i s technikami pro aktivnější investory. Tyto aktivity nazval inteligentní spekulací a popsal i tři konkrétní techniky, které lze v tomto ohledu využít. Aktivní investor pro takovou spekulaci může zvolit relativně nepopulární velkou společnost, výhodný nákup (hodnota akcií musí být alespoň o 50 % vyšší, než její aktuální cena), anebo zvláštní situaci (například společnost, která se má stát terčem převzetí).
André Kostolany, známý burzián a investor původem z Maďarska, ve své knize Peníze a burza rozdělil investice na tři základní kategorie, když všechny tři považoval za určitý druh spekulace. Nejvíce nedůvěřoval krátkodobým denním pohybům, které byly podle něho zcela nepředvídatelné. Dlouhodobé vize sice mohly lidem vydělat mnoho peněz, ale dle Kostolanyho na dlouhodobé předpovědi, například ohledně nového odvětví, nemusí být člověk burziánem, ale spíše futurologem, technikem nebo dokonce takovým malým prorokem. Ke třetí kategorii burzovních spekulací Kostolany napsal: „Nakonec tedy jediným zajímavým bitevním polem spekulace zůstávají pouze střednědobé cyklické pohyby, u nichž člověk může působící faktory alespoň věcně analyzovat a mít svoje představy a hmatatelné argumenty (správné nebo špatné).“ Kostolany viděl, jak se burza často mění v pouhou hernu, ale tato herna dle jeho názoru hraje významnou a nezaměnitelnou roli v našem kapitalistickém systému. Kostolany k tomu napsal: „Vždyť akciová společnost je jeho základem a burzovní spekulace jeho motorem. Bez spekulace by se velká průmyslová odvětví (železnice, automobilový, naftařský, elektronický, počítačový průmysl a tucty dalších) nestala skutečností. Jen naděje na spekulativní kurzový zisk, nikoli jen na úrokový výnos, dovede z kapes velkých i malých střadatelů vylákat kapitál potřebný pro takovou expanzi.“
Joseph De La Vega ve své knize Confusion of Confusions ze 17. století, která je považována za nejstarší knihu o akciových spekulacích vůbec, rozdělil investory do třech základních tříd. Tu první tvoří bohatí finanční lordové a kapitalisti, kteří investují dlouhodobě za účelem inkasování dividendy. Do druhé třídy patří obchodníci, kteří chtějí profitovat i z malých cenových pohybů, ale nepouštějí se do velkého rizika, když dávají přednost malému zisku při vysoké jistotě návratnosti. Do třetí skupiny patří gambleři a spekulanti, kteří často sázejí všechno na jednu kartu při vysokém riziku. De La Vega popsal profesionální spekulanty jako lidi s velice záhadným a těžko pochopitelným chováním, když konkrétně uvedl: „Krétský labyrint není o nic komplikovanější než labyrint jejich plánů“. De La Vegu nejvíce udivovalo chování spekulantů, kteří podle něj bojují především sami se sebou. Uvnitř spekulantů se neustále odehrává boj s vlastním selským rozumem, vůlí, nadějí a vlastními rozhodnutími. Spekulanti často působí rozpolceně a když přijde pozitivní zpráva ohledně akcie, zatímco obecná nálada vybízí k prodeji, spekulant svádí ostrý vnitřní boj, zda akcii koupit kvůli dobré zprávě, nebo prodat kvůli obecně špatné náladě trhu. Zdá se, že tento pohled z amsterdamské burzy v 17. století je neustále platný i dnes.
Howard Marks, spoluzakladatel a předseda investičního fondu Oaktree Capital, který se mimo jiné proslavil i svými knihami The Most Important Thing nebo Mastering the Market Cycle, v jednom ze svých článků z minulého roku velice výstižně zhodnotil přístup k investování. Podle Markse existují tři druhy názorů, když ten první druh tvoří čistá fakta. Druhý názor představuje určitou extrapolaci nebo úsudek o budoucích výsledcích na základě minulých a v současnosti dostupných dat. Může se jednat o předpovědi zisků firem v příštím kvartálu nebo odhady vývoje konkurence v příštím roce. Třetí způsob se týká názoru na budoucí vývoj cen akcií v příštím týdnu nebo měsíci a takový Marks označuje za spekulaci.
Nelze zde hovořit o spekulaci, a přitom nezmínit čarovné slůvko riziko. Ekonomická teorie má o spekulacích jasno, když vychází z toho, že spekulanti jsou odměněni vyšším výnosem za zvýšené riziko. Mnoho expertů z byznysu ale s tímto jednoduchým tvrzením nesouhlasí. Obzvláště pohoršeni touto teorií bývají hodnotoví investoři, když například Jeremy Grantham z GMO k tomu říká: „Za podstoupení rizika nedostanete odměnu, odměnu dostanete za nakoupení levných aktiv. A jestli vámi nakoupená aktiva vzrostla jen proto, že byla riskantní, tak za riskování nebudete odměněni – budete za to potrestáni.“
Slavný dluhopisový investor Jeffrey Gundlach nespojuje riziko s tím, kolik můžete vydělat, když budete mít pravdu, ale riziko spíš vnímá v tom, kolik můžete ztratit, pokud se budete mýlit. Proto Gundlach doporučuje rizika v rámci portfolia diverzifikovat. Podobně vnímá riziko i další slavný investor George Soros, který kdysi pronesl: „Není důležité, jestli se mýlíte nebo ne, ale kolik peněz vyděláte, když máte pravdu, a kolik peněz proděláte, když se mýlíte“. Slavný a vlivný ekonom John Maynard Keynes popsal spekulaci celkem nekriticky následovně: „Spekulant je ten, kdo na sebe bere rizika, která si uvědomuje, zatímco investor je ten, kdo na sebe bere rizika, o kterých neví.“ Z tohoto lze usuzovat, že spekulant je dle Keynese sofistikovanější a na rozdíl od tradičního investora si dobře uvědomuje rizika svého počínání.
Toto krátké zamyšlení bych rád zakončil zmínkou o možná největším spekulantovi všech dob, Jesse Livermorovi, který pochopil, že úspěšná spekulace musí být vedena spíše jako podnik než jako pouhý gambling. Právě proto si Livermore pečlivě zapisoval všechny své obchody a zpětně je pak vyhodnocoval, aby se mohl poučit ze svých chyb. Ačkoliv byl tento slavný spekulant fascinován především cenovými pohyby, vzorci a obchodními objemy, dokázal do svého rozhodování zakomponovat i fundamentální složku, ať už se jednalo o celkovou ekonomickou situaci nebo fundamentu jednotlivých společností a komodit. V knize Reminiscences of Operator, která je de facto jeho životopisem, popsal spekulaci následovně: „Kdyby byl trh postavený čistě na logice, tak už by jeho fungování bylo vyřešeno před mnoha desetiletími. Ale fakt, že jeho fungování zatím nikdo neodhalil, dělá z trhu více umění než vědu, a multidimenzionální hádanku, kterou ovlivňují různé proměnné, které se neustále mění a navzájem reagují – často způsobem, který nás před tím vůbec ani nenapadl. V této hádance ale rovněž dochází k pravidelnému opakování vzorců, které mohou být využité ve spekulantův prospěch.“
Ať už sami sebe nazýváte dlouhodobým investorem nebo krátkodobým spekulantem, myslím, že striktní rozlišování v tomto případě není tak podstatné. Já sám si vybavím hned několik případů, kdy jsem se z krátkodobého spekulanta stal „přes noc“ dlouhodobým investorem, protože se pozice obrátila proti mně. Mnohem důležitější je si vždy uvědomovat rizika spojená s investicí, mít pevně danou strategii a vědět, jak se zachovat, ať už se cena pohne jakýmkoliv směrem. Jedině s takovým přístupem můžete dělat promyšlená rozhodnutí s čistou hlavou a dosahovat zisky v dlouhém období.