Takzvaná produkční mezera ukazuje, jaký je rozdíl mezi aktuálním výkonem ekonomiky a jejím plným potenciálem. Odhady produkční mezery se obvykle liší, ale i tak jde o významný ukazatel, který může naznačovat, v jaké fázi cyklu se ekonomika nachází, jaký smysl má stimulace poptávky a podobně. Platí to i o situaci, kdy na hospodářství doléhá hned několik šoků, jako tomu je během pandemie. VoxEU přináší souhrn myšlenek a názorů různých ekonomů na to, jak je to s odhady produkční mezery v současné době a co s nimi může vše souviset.
VoxEU tvrdí, že před rokem 2008 byly odhady potenciálu ekonomiky eurozóny a EU výrazně nadhodnocovány, poté byly přehodnoceny odhady produktivity a strukturální nezaměstnanosti a tudíž i potenciálu. Projevilo se to i v takzvané společné metodologii EU týkající se odhadů produkční mezery (EUCAM). Nicméně o deset let později se na ni zase snesla kritika za její odhady uzavírání produkční mezery v situaci dlouhodobě nízké inflace. Pandemie pak přinesla potřebu „přechodných úprav“ této metodologie.
Ekonom Michael Burda míní, že pandemie se projevila zejména na trhu práce. A zatímco v USA její produktivita měřená na osobu v počátečních fázích pandemie rostla, v EU klesala kvůli tomu, že firmy se snažily držet co největší počet zaměstnanců. V obou ekonomikách se pak projevuje nesoulad mezi požadavky lidí a firem, patrnější je v USA. Nicholas Bloom a Gregory Thwaites se zase zaměřují na vývoj produktivity a poukazují na zpomalující tempo jejího předpandemického růstu. Za hlavní příčinu považují to, že „je stále těžší najít dobré nápady“. Což znamená, že i když rostou výdaje na výzkum a vývoj, produktivita neroste tak rychle, jako tomu bylo ve vzdálenější minulosti. A podle ekonomů se dá čekat, že po pandemii nastane návrat k tomuto trendu.
Podle některých ekonomů bude dopad pandemie na potenciální produkt jen omezený, nejistota v této oblasti pramení zejména z vývoje na trhu práce a z možnosti, že se řada lidí stáhne z pracovní síly. Nicméně podle některých názorů může dojít i k rychlejšímu zastarávání fyzického kapitálu a podinvestovanosti, a to i v oblasti lidského kapitálu. Významnou otázkou je pak podle ekonomů výše produkční mezery na straně jedné a chování inflace na straně druhé. Podle tradičního pohledu by velká produkční mezera měla tlumit inflační tlaky a její uzavírání by tyto tlaky mělo naopak zvyšovat. Z opačného pohledu by tak vývoj inflace mohl být sám o sobě indikací velikosti produkční mezery – dezinflace by ukazovala na velký objem nevyužitých výrobních kapacit a vyšší inflace na opak. Je tomu ale tak?
Ekonom Kieran McMorrow tvrdí, že cenová inflace nemusí být dobrým ukazatelem produkční mezery v případě, že ekonomika prochází dlouhodobým poptávkovým šokem. Podle něj je nutno dobře rozlišovat mezi cyklickým komponentem inflace a dlouhodobějším trendem. S tím, že cyklické inflační signály mohou být výrazně zastíněny trendem a inflace tak nemusí odpovídat tomu, jak vysoká je produkční mezera. Werner Roeger k tomu dodává, že posuny v trendu nastávají například v případě pasti likvidity a u dlouhodobé stagnace. Podle něj právě takové posuny mohou vysvětlovat, proč se před pandemií v eurozóně produkční mezera uzavírala a přesto stále panovala jen nízká inflace.
Zdroj: VoxEU