Japonská záhada vyřešena?

Je to už nějaký čas, co autor populárních učebnic ekonomie Greg Mankiw poukazoval na velký rozdíl v inflaci v zemích jako USA na straně jedné a v Japonsku na straně druhé. Ekonom psal, že vývoj v Japonsku je pro něj záhadou a až doposud jsem ani já nenarazil na nějaké (pro mě) smysluplné vysvětlení toho, co se může odehrávat. Je například zřejmé, že Japonsko jako významný dovozce ropy a řady dalších komodit není ani náhodou chráněno před vysokými cenami komodit. Michael Pettis ale nyní poukazuje na jednu významnou a vlastně známou věc, která v celém kontextu smysl dává (mně).

Tématu nízké inflace v Japonsku a také v Číně se nyní věnují na Financial Times a jejich úvahy si zase všímá zmíněný ekonom Michael Pettis. Ten působí v Číně, podle mne střízlivě a často mimo střední proud hodnotí vývoj v této zemi, v její ekonomice a v celém globálním hospodářství. FT mimo v kostce tvrdí, že Čína a Japonsko dokázaly udržet tu správnou kontrolu nad peněžní a úvěrovou nabídkou. Takže na rozdíl od Evropy a USA nyní neprochází obdobím vyšší inflace. Pan Pettis to považuje za známku „intelektuální lenosti“ a vysvětluje proč: 

Příběh, který nabízí FT, tvrdí, že nízká inflace v Číně a v Japonsku, je známkou úspěšné ekonomické politiky. Ekonom ale připomíná, že v tyto dvě země se vyznačují chronicky slabou spotřebitelskou poptávkou, která ve srovnání s jinými představuje malou část HDP. Ne náhodou se tak u Číny hovoří o nutnosti přechodu na nový ekonomický model a opuštění toho starého. Krátké připomenutí, o co jde:

Čína doposud rostla zejména díky investicím (a exportům). Pomáhalo jí to strukturálně, ale i cyklicky, když chtěla stimulovat. Výsledkem jsou na té méně potěšující straně věcí vysoké dluhy a to zřejmě i ty špatné. A příliš mnoho kapacit v některých odvětvích. Země se proto snaží o posun ke spotřebě a službám, ovšem tam maximálně se smíšenými výsledky. Jak dodává pan Pettis, Japonsko se o něco podobného snaží už asi třicet let (což je mimochodem i určitým vodítkem pro Čínu). V kontextu dnešní úvahy jde hlavně o to, že obě země mají onu chronicky slabou domácí poptávku. Což má nyní ale ten efekt, že tyto země netrpí tak silnými inflačními tlaky.

Jinak řečeno, inflace v Číně a Japonsku není podle tohoto pohledu výsledkem toho, co je v těchto zemích dobře, ale paradoxně výsledkem toho, co je strukturálně slabá stránka jejich ekonomik. Je to podobné, jako kdyby měl někdo na kole špatně seřízené brzdy, které by neustále trochu brzdily. Na rovině jde o přítěž, ale když silnice jde prudce z kopce, závada zrovna v téhle situaci pomáhá. Těžko to ale interpretovat jako známku pečlivosti či umu majitele kola. A pokud někdo prosviští kolem příliš vysokou rychlostí, protože nezačal včas brzdit, je to zase úplně jiný příběh.

Poznámka pana Pettise týkající se strukturální slabosti poptávky je podle mne správná. Ale na závěr připomenu, že firemní marže v USA i přes nákladové tlaky rostou. Jak jsem tu tak psal tento týden, firmy jako celek nákladové tlaky do svých marží ani částečně neabsorbují, ale naopak jim na úrovni inflace přidávají. Možná tomu je v Číně a Japonsku jinak i na nabídkové straně – ne u vstupů, ale marží.