Raghuram Rajan hovořil v rozhovoru pro Bloomberg o tom, co podle něj po roce 2008 zvýšilo odolnost finančního systému včetně toho, že krizí byl vyvrácen názor, podle kterého „chytří lidé nemohou dělat chyby“ (viz první část rozhovoru). Ve druhé části rozhovoru se ekonom mimo jiné rozhovořil o tom, jaké problémy může přinášet prostředí dlouhodobě nízkých sazeb.
Odolnost systému podle experta mohly zvýšit i změny v systému odměn, kdy vedení firem může ztratit své bonusy i zpětně. Nicméně podle experta hraje hlavní roli zmíněné zvýšení kapitálu a tlak na dodržování pravidel.
Jak finanční stabilitu ovlivňuje delší období nízkých sazeb? Rajan míní, že přesun z prostředí vyšších sazeb do prostředí sazeb nízkých vedl například k tomu, že pojišťovny a další finanční instituce začaly mít problémy s dosahováním návratnosti, na kterou byly doposud zvyklé. Snažily se to tudíž řešit přesunem k aktivům s vyšší návratností. Tedy například od krátkodobějších dluhopisů k dlouhodobějším a pak k obligacím na rozvíjejících se trzích, tudíž k aktivům s vyšším rizikem.
Přechod z prostředí vyšších sazeb do prostředí sazeb nižších je tedy problematický, ale podle Rajana se finanční instituce postupně adaptují – neslibují tak vysokou návratnost, informují klienty o tom, že na důchod si musí spořit více a podobně. Navíc prostředí nižších sazeb vede k tomu, „že se zaměřujete na skutečně dlouhodobé období.“ Což je ale také období, se kterým souvisí vysoká nejistota. Výsledkem mohou být spekulace v určitých segmentech trhů. „Celkově by prospěla nižší fluktuace sazeb a jejich usazení na nějaké rozumné úrovni,“ dodal s úsměvem k výše uvedenému ekonom.
Rajan připomněl, že před finanční krizí roku 2007/2008 si vyspělé země neprošly hlubokou finanční krizí. Po této krizi se tak začalo hovořit o tom, jak by měla monetární politika přispět k finanční rovnováze. Výsledkem byly pokusy o takzvanou makroprudenční politiku. Ta by měla mít za cíl právě stabilitu finančního systému s tím, že tradiční nástroje monetární politiky se budou dál zaměřovat na tradiční cíle, tedy míru inflace, popřípadě nezaměstnanost.
Rajan ale míní, že v USA se makroprudenční politika nikdy pořádně nerozjela, už proto, že neexistuje žádný subjekt, který by za ni byl přímo zodpovědný. A tato politika podle něj také ztrácí na efektivitě ve chvíli, kdy tradiční monetární politika jde cestou stimulace. Zůstává tak otázka, zda by měla být tradiční politika formována i s ohledem na finanční stabilitu. Tedy zda by tato stabilita měla promlouvat třeba do nastavení klíčových sazeb.
Zdroj: Bloomberg