Letošní rok je pro investory těžký, nepohoda je vidět na všech třídách aktiv. Akciové indexy propadají o více než 20 procent, výnosy dluhopisů nabízejí mnohaletá a současně velmi lákavá maxima. Vzorové portfolio 60/40, které ze 60 procent tvoří akcie a ze 40 procent dluhopisy, přináší snad nejhorší výsledky v historii. Jedno „aktivum“ však výrazně vystupuje z řady a tím je americký dolar. Dolarový index DXY letos posílil o 18 procent vůči měnám bohatého světa. Dolar je hluboce pod paritou vůči euru, dosavadní maximum bylo 0,95.
Jde o celosvětový problém všech oproti dolaru, prakticky všechny relevantní měny letos výrazně oslabily. Vysoká americká inflace bude i nadále nutit Fed jít se sazbami výše. Silný dolar je problémem pro rozvíjející se ekonomiky a jejich dolarové dluhy. Přibližně 70 zemí udržuje svoje lokální měny navázané na dolar a taková kotva má čím dál větší náklady.
Dohoda z hotelu Plaza
Není to zdaleka poprvé v historii, kdy síla dolaru způsobovala těžké spaní byznysu i politice. Obdobnou situaci jsme viděli i v polovině osmdesátých let. Silný americký dolar, naopak slabý japonský jen a slabá západoněmecká marka byly dobrou vzpruhou pro japonské a německé exportéry a obecně tamní zaměstnanost. Když však síla dolaru začala příliš negativně zasahovat americké exportéry, konkurenceschopnost a americký trh práce, sílily hlasy po vládním zásahu. Přestože v Americe vládla Reaganova administrativa coby zastánce volného trhu, politická realita přinutila politiky konat.
V září 1985 se v hotelu Plaza v New Yorku odehrálo setkání zástupců ekonomického motoru tehdejšího světa. Na schůzku se vzpomíná jako na Plaza Accord, kam na setkání přijeli ministři financí a centrální bankéři Spojených států amerických, Velké Británie, západního Německa, Japonska a Francie. Silná pětka byla předchůdcem současné G7, společenství nejvýznamnějších světových ekonomik, do kterého se později přidala Kanada a Itálie. Tehdejší pětice dohromady představovala zhruba 60 procent celosvětového HDP (s podíly USA 35 procent, Japonsko 11 procent, Velká Británie, západní Německo a Francie s podíly čtyři až pět procent).
V rámci vzájemných dohod USA nabídlo snížení federálního deficitu, Japonsko se zavázalo k uvolněné měnové politice (to ovšem nebyl krok směrem k posílení jenu), Německo k daňovým škrtům, všichni chtěli vidět narovnání japonského obchodního přebytku. A hlavně se kolektivně zavázali k intervencím proti dolaru. I když splnění úkolů výše bylo pouze částečné, oslabení dolaru proběhlo naprosto vzorně. Do konce roku 1987 ztratil zhruba polovinu své hodnoty oproti jenu i západoněmecké marce vůči svému vrcholu v únoru 1985.
Kdo si na dolar troufne nyní?
V současnosti silný dolar přispívá Americe k opatrnému snížení dovozních cen, a tudíž k poklesu inflace, což se v této fázi velmi hodí. Ke škodě amerického spotřebitele třeba dodat, že většina obchodu plyne v dolarech a stlačování inflace je tak spíše omezené. Přijde však doba, kdy se inflace dostane na nižší úrovně, a nejen americkému hospodářství by se hodilo sílu dolaru omezit.
Otázka je, kdo může provést paralelu s Plaza Accord. Význam původní pětky pro světové hospodářství je totiž proporčně nižší, i když stále důležitý. Pětice nyní produkuje už jen přibližně 40 procent celosvětového HDP. Je vysoce pravděpodobné, že místo u vyjednávacího stolu by bylo třeba nabídnout i Číně, bez jejíhož zásahu těžko může dojít k rozumné a funkční dohodě. Shodou okolností je podíl Číny na celosvětovém HDP zhruba pětinový, jinými slovy příspěvek Číny by opět sílu vyjednávajících dovedl zpět k šedesáti procentům světového hospodářství, jako tomu bylo v roce 1985.
Prozatím vidíme dílčí měnové intervence. Japonsko intervenuje ve prospěch jenu na devizových trzích poprvé od roku 1998, ale i tak jen letos oslabil už o 27 procent. Čína provádí obdobné operace, neboť její juan je také zesláblý. Překročil dlouho důležitou psychologickou hranici 6,8 juanu za dolar, kam byl zavěšen v časech velké finanční krize, a dostal se až nad sedmičku.
Ať už to dopadne jakkoliv, síla dolaru zřejmě ještě nějakou dobu potrvá. Omezit jej může především Fed s případným změkčením svého jestřábího hlasu, což však při silné americké inflaci není příliš pravděpodobné.
Autorem článku je Jaroslav Vybíral, hlavní investiční stratég ČSOB Asset Management. Článek byl publikován na webu hn.cz a na Patria.cz jej zveřejňujeme po dohodě s autorem.