Říká se, že pokud někdo honí více zajíců najednou, nechytí ani jednoho. Nebo, že nelze sedět na více židlích najednou. Snaží se o to centrální banky?
Třeba americký Fed má ve svém oficiálním mandátu jak inflaci, tak zaměstnanost. Jiné centrální banky se ze svého mandátu mají zaměřovat pouze na dosahování inflačního cíle. Nicméně i přesto se nechovají, jako kdyby měly klapky na očích, a do úvahy berou i vývoj ekonomické aktivity a zaměstnanost. Sezení na těchto dvou židlích najednou se někdy doplňuje, někdy je docela obtížné. Patrné je to právě u americké centrální banky, která ještě relativně nedávno kladla explicitně důraz na udržení vysoké nezaměstnanosti. Obrat z jasných důvodů přišel během pár měsíců a nyní Fed hovoří o tom, že jeho cílem je snížení inflace.
Jako by dvě židle nestačily, Patrick Artus z Natixisu nedávno přišel s analýzou, kde tvrdí, že centrální banky mají ve skutečnosti ještě více cílů. Ekonom vedle inflace a zaměstnanosti zmiňuje finanční stabilitu, udržitelnost vládních financí, snížení nerovnosti a podporu energetické transformace. U finanční stability pan Artus tvrdí, že jde spíše o teoretický cíl, ale já bych to viděl trochu jinak.
Na rozdíl od inflace, či zaměstnanosti jde o binárnější proměnnou – hranice mezi stabilitou a nestabilitou sice není přesná, ale v principu buď finanční stabilita je, nebo není. Pokud pak je, zdá se, že centrální banky se o tuto oblast nezajímají. Dovolím si ale tvrdit, že pokud by hrozila jednoznačná nestabilita, centrální banky by její zachování posunuly mezi primární cíle. Někdy by se to nemuselo tlouci s cílem inflačním a tím u zaměstnanosti. Někdy je to trochu oříšek kvůli morálnímu hazardu a podobně.
Jinak bych viděl (údajný) cíl ve formě udržitelnosti vládních financí? Je zřejmé, že období nízkých sazeb, které se držely pod tempem růstu produktu, nesvědčí jen akciím (podporuje valuace). Pomáhá i dlužníkům, včetně vlády. Pokud by ale některá centrální banka cílila stabilitu vládních financí, či pouhou lehkost vládní dluhové služby, šlo by fakticky o ztrátu její nezávislosti. S jasnými riziky a důsledky. Problém tu je v tom, že stimulační snaha o dosažení inflačního cíle zespoda může v prostředí vysokých vládních dluhů vypadat jako cílení udržitelnosti vládních financí. I když tomu tak fakticky nemusí být. Grafy porovnávají reálné výnosy dluhopisů a tempem růstu produktu:
Zmíněný boj s příjmovou nerovností může vypadat jako něco hodně vzdáleného tomu, co centrální banky cílí. Nicméně pan Artus připomíná, že Jay Powell vysokou nezaměstnanost zmiňoval právě jako nástroj dosažení větší rovnosti. I to skončilo ve chvíli, kdy se veškeré snahy začaly koncentrovat na inflační cíl. A zaznamenat jsme mohli i úvahy o tom, že centrální banky by měly nějak podporovat zelené investice/dluhopisy.
Je zřejmé, že usazení se na více ze zmíněných židlí najednou je nemožné, protože některé se přímo vylučují. Zejména v prostředí vyšších inflačních tlaků je jejich počet radikálně omezen v podstatě na jednu hlavní. Řekněme se dvěma stoličkami - zaměstnanost a stabilita finančního systému. Ono to ale tak bývá, že vyšší tlak eliminuje přehnaně kreativní nápady.