Hlavní ekonom Natixisu Patrick Artus poukazuje ve své nové analýze na tři možná fiskální pravidla, kterých by se mohly držet evropské země. Jde o pravidlo limitu na růst vládních výdajů, limitu na míru veřejného zadlužení a na výši rozpočtových deficitů. Jaké slabé stránky tato pravidla podle ekonoma mají a které vypadá nejslibněji?
Podle Artuse by se vlády evropských zemí mohly řídit stropem pro růst jejich výdajů. Tento strop by byl dán potenciálním růstem dané ekonomiky. Nastaven by byl konkrétně tak, aby výdaje nerostly rychleji než potenciál. K tomu ale ekonom dodává, že jeho odhady jsou složité a nejisté, protože stojí na odhadech vývoje produktivity a zaměstnanosti.
Druhou možností je limit na výši rozpočtových deficitů. U něj vidí ekonom slabé místo v tom, že pro jeho stanovení se musí odhadnout poměr sazeb k dlouhodobému růstu ekonomiky. Jde tedy o podobný problém jako v prvním případě. Tedy o nejistotu v odhadech tohoto poměru v budoucnu. Následující graf porovnává historický vývoj reálného produktu zemí eurozóny s odhadem reálných sazeb u vládního dluhu:
Nejslibněji se tak Artusovi jeví limit pro míru veřejného zadlužení. V tomto případě je strop pro zadlužení stanoven na základě odhadu toho, co je pro danou ekonomiku udržitelné. A vláda pak může sledovat jakoukoliv fiskální či monetární politiku, která by k tomuto cíli měla vést. Může tak různě nastavovat daně, své výdaje či sazby. Druhý graf popisuje vývoj veřejného zadlužení zemí eurozóny k produktu:
Artus k poslední možnosti dodává, že u ní není nutné odhadovat potenciál ekonomiky nebo vývoj reálných sazeb. Politika musí být upravována podle toho, jak se tyto dvě proměnné skutečně vyvíjí. Pokud tedy například dochází ke zhoršování ekonomického růstu či k nečekanému růstu reálných sazeb, pravidlo zůstává nezměněno a stále se uplatňuje strop pro míru veřejného zadlužení. Změna musí nastat na straně nástrojů, které mají tento cíl zajistit.
Zdroj: Natixis