Trumpova obchodní politika „je emocionálně koherentní, ale ekonomicky ne.“ Na stránkách VoxEU to tvrdí Richard Baldwin, podle kterého cla fungují jen jako „politické placebo“, které odvádí pozornost od domácích problémů a neúspěchů a směřuje ji na „záporáky v zahraničí“.
Ekonom připomíná Trumpova slova z jednoho jeho projevu: „Po celá desetiletí byla naše země drancována, rabována a znásilňována národy nám blízkými i vzdálenými, přátelskými i nepřátelskými… Zahraniční vůdci nám kradli pracovní místa, zahraniční podvodníci plenili naše továrny a roztrhali náš kdysi krásný americký sen.“ Podle Baldwina ukazují podobná slova na jasný pocit oběti, který vede k vytváření „doktríny stěžování“. Ta stojí na představě, že Spojené státy hrají podle pravidel, ale jsou podváděny. A nyní je čas na odplatu.
U politiky současného amerického prezidenta tedy „myslete na emoce, ne na ekonomii. Na zlobu, ne na analýzy, na pocit oběti, ne na vize,“ radí ekonom. Podle Trumpa hnutí MAGA je totiž „obchod bojištěm plným zrady a pomsty, spojenci nejsou partneři, ale zrádci, bilaterální obchodní deficity ukazují, jak moc je kdo okrádán, pravidla nefungují jako stabilizátory, ale jde o pouta uvalená na USA globalistickými zrádci.“ Obchodní jednání pak „nejsou o vzájemném prospěchu, ale o vymáhání reparací. S každou zemí se zachází jinak a jakákoli dohoda může být kdykoliv znovu otevřena či zrušena.“ K tomu platí, že „předvídatelnost je slabostí“.
Cla jsou v rámci popsané doktríny „dokonalou zbraní“, protože podle ní zastaví okrádání Spojených států a eliminují obchodní deficity. Napraví „předchozí ponížení a povedou k reindustrializaci Ameriky“. To vše pak bude zároveň přinášet daně placené zahraničními subjekty. Proto jsou podle amerického prezidenta „cla tím nejkrásnějším slovem ve slovníku“. Emocionálně je tak celý pohled a doktrína vnitřně koherentní, ale to samozřejmě neznamená, že dávají celkový ekonomický smysl.
Ekonom píše: „Existuje obrovský rozpor mezi tím, čeho mají cla dosáhnout, a tím, čeho dosáhnout mohou. Cla nemohou dosáhnout deklarovaných cílů. Nemohou vyřešit deficity, protože USA nakupují od jiných zemí více, než prodávají. Důvod tkví v tom, že Američané utrácejí více, než vyrábějí. Stejně tak cla nemohou Spojené státy reindustrializovat. Obnovení průmyslu by vyžadovalo změny, které cla nepřinesou. Jde například o dlouhodobé strategické plánování a investice, obnovenou infrastrukturu a vzdělané pracovníky.“
Cla stejně tak nemohou pomoci americké střední třídě, protože asi 90 % z ní pracuje ve službách. A těch se cla netýkají. Naopak sníží kupní sílu této střední třídy. Podle experta ekonomicky efektivní řešení, jako třeba sociální politika kanadského typu, je v USA politicky nemožné, protože by vyžadovalo vyšší daně a větší vládu. Ve Spojených státech se tak neustále opakuje následující vzorec:
Za prvé, střední třída vytváří tlak na nějakou politikou akci. Za druhé, skutečná řešení jsou politicky toxická. Za třetí, politici používají cla k odvrácení pozornosti. Za čtvrté, když cla nepřinesou změnu, nespokojenost střední třídy přetrvává. A vracíme se zpět k prvnímu bodu. „V průběhu let jak demokraté, tak republikáni přijali různé verze této doktríny stížností a vinění jiných. Z problémů střední třídy vinili například globalizaci,“ dodává ekonom s tím, že nyní se ale obě politické strany nachází u této politiky v pasti.
„Ve 30. letech 20. století spustila bezohledná americká cla řetězovou reakci odvetných opatření, která pomohla rozpoutat Velkou hospodářskou krizi. Udělá americká bezohlednost v roce 2025 totéž? Myslím, že nový kolaps ve stylu 30. let je nepravděpodobný a vývoj po 2. dubnu je povzbudivý,“ píše ekonom. A hovoří o třech základních scénářích dalšího vývoje:
První scénář „již probíhá a zahrnuje určité zvyšování cel“. V tomto scénáři „vzkvétají regionální a bilaterální obchodní dohody a opatření v souladu s pravidly Světové obchodní organizace WTO, které udržují obchodní napětí pod kontrolou. USA zůstávají jediným systémovým narušitelem pravidel. Multilateralismus přežívá, ale nevzkvétá.
Druhý scénář by charakterizoval „boj obchodních bloků“. Je podobný prvnímu, ale jednotlivé bloky si navzájem zvyšují cla. Pravděpodobně by vznikl blok vedený USA (s Kanadou a Mexikem jako ne moc nadšenými partnery), pak blok vedený Čínou a blok vedený EU. Zde je porušování pravidel WTO rozšířené. Nebyl by to dobrý scénář, ale ne kolaps podobný tomu, co se dělo ve 30. letech minulého století.
Třetí scénář by přinesl „reglobalizaci bez USA“. „Je lepší pro svět, ale horší pro USA, které se v tomto scénáři nadále uzavírají vysokými obchodními bariérami a svět se bez nich obejde.“ Americké vedení je v tomto světě nahrazeno měnícími se neformálními koalicemi spojenými společným zájmem na zachování a dalším rozvoji systému. „To jsme již v minulosti viděli,“ míní ekonom. Příkladem mohou být obchodní aktivity Japonska či EU.
„Do července 2025 bude rozsah Trumpových cel jasnější. Pravděpodobná se u nich zdá být desetiprocentní základní úroveň, ovšem s vyššími sankcemi pro Čínu a možná i pro EU. Je však také možné, že rostoucí inflace a recese vyvolají odpor ze strany voličů a ti pak v USA ztratí víru v celní zázraky,“ píše Baldwin. WTO je přitom podle něj nejlepší ochranou proti vývoji podobnému 30. letům 20. století.
„Pouze EU a Čína jsou dostatečně velké na to, aby tlak USA zastavily protitlakem. Konfrontace se však musí řídit pravidly. Postavit se tyranovi je nutné. Stát se tyranem není nutné,“ dodává expert. S tím, že by měl být ponechán „prostor pro návrat USA“. Tedy ponechány otevřené dveře k tomu, aby se Spojené státy znovu zapojily do globálního systému. „Spojené státy se na světovém obchodu podílí méně než 15 %. Země, které se na něm podílejí zbývajícími 85 %, mohou systém ochránit jednoduše dodržováním jeho pravidel. A systém ochránit musí.“
Zdroj: VoxEU