Na Yahoo Finance se jeden rozhovor o dolaru, jeho oslabování a přesunu na neamerické trhy zabývá i tím, „zda je načase vnímat USA jako rozvíjející se trh“. V tuto chvíli jde na celkové rovině o nadsázku, i když na rovině exotiky vládní ekonomické politiky platí spíše opak. Dnes právě o dolaru a souvisejících tématech.
Kdysi se občas mluvilo třeba o tom, že turecký prezident chce v situaci prudce oslabujícího kurzu měny a rostoucí inflace snižovat sazby. Tato Erdoganomie byla příklad toho, když nějaká země, respektive její vedení přijde s hodně exotickým pohledem na věc. Pohledem, který nemá moc velký, či žádný kořen v nějakém fundamentu a ráciu, ale spíše v přáních a emocích. V USA se nyní děje přesně to samé a v měřítku ne zrovna malém. U průměrné rozvíjející se země, či dokonce země vyspělé, by podle mne byla reakce trhů velmi prudká. Přesněji řečeno, hrozba takové reakce by ani nedovolila, aby nějaké exotika podobného rozsahu byla vůbec hlásána, natož aby se někdo pokusil jí implementovat.
Sílu a pozici Spojených států ve světové ekonomice nyní nejvíce ukazuje právě to, že jejich prezident a vláda jsou schopni jednat tak, jak jednají a na trzích k žádným turbulencím nedochází. Sledujeme posuny výnosů dlouhodobých dluhopisů o pár desetin procentních bodů, u jiné země by to byly minimálně procentní body. Podobné je to u měnového kurzu. Tím nechci říci, že ona síla a pozice je neoprávněná –ne na rovině podnikatelského ducha, inovací, technologií, flexibility a výkonu ekonomiky atd. Současné dění tak můžeme brát (a trhy je možná tak bráno) „jen“ jako určitý zátěžový test americké ekonomiky a systému. S alespoň implicitním předpokladem, že za necelé čtyři roky test skončí. Variant a úvah na toto téma je samozřejmě více – třeba pan Roubini hovoří o tom, že efekt technologického boomu jasně přetlačí efekt vládních kroků a jejího chování.
Otevírána jsou v souvislosti s děním v USA přitom úplně základní témata, jako je fungování cel. Zdá se, že podle představ některých třeba „cla na Čínu“ fungují tak, že Čína zaplatí clo a zboží samotné dorazí k americkému spotřebiteli za stejnou cenu, jako dříve. V extrému by to tak mohlo být, pokud by se čínští exportéři rozhodli, že chtějí zachovat konečné ceny beze změny. A své marže tedy sníží tak, aby konečná cena skutečně i se clem takto vyšla. K tomu se Čína ale evidentně nemá, při desítkách procent cel to ani nejde. „Cla na Čínu“ se tak podle rozumnějších předpokladů stávají „zdaněním amerického spotřebitele kupujícího zboží z Číny“. Nebo zdaněním amerických dovozců. To s trochou nadsázky ani nemusí vést k vyšším cenám a inflaci. Proto, že dovozci při vysokých clech zboží prostě ani nenakoupí a realitou se stávají prázdné regály (viz vyprazdňující se americké přístavy).
O tom, že chaos začíná už u vzájemně neslučitelných cílů americké vlády jsem psal nedávno, dnes se tak už jen podívejme na následující graf. Ukazuje po staletí trvající vývoj na poli globálních rezervních/dominantních měn:
Zdroj: X
Podle grafu by tedy nebylo překvapivé, kdyby se svět po cca sto letech už zase začal přesouvat od dolaru někam jinam. To se ale dostáváme k širší diskusi, protože pak se nabízí evidentní otázka „kam“. Absence evidentních alternativ je přitom velice pravděpodobně jedním z hlavních faktorů, které živí status quo. A za připomenutí na závěr stojí, že ani u globální rezervní měny není vše černobílé – mohou z ní pro příslušnou zemi pramenit výhody, ale jsou tu i celkem evidentní nevýhody. Taková měna může totiž mít jasnou tendenci ke strukturálně silnému kurzu (ve srovnání s fundamentem) a to samo o sobě nemusí být úplná výhra.
Více z globálních trhů a ekonomiky i na X: @JiriSoustruznik