Většina ekonomů i „obyčejných“ obyvatel Česka se shodne, že jedním z našich největších problémů je vysoká a stále se zvyšující nezaměstnanost. Bylo by tedy logické očekávat, že hlavní prioritou vlády při přijímání jakýchkoliv pravidel bude snižování nezaměstnanosti. Bohužel, často tomu tak není. Někdy je nepříznivý vliv opatření vlády na zaměstnanost patrný na první pohled (více byrokracie na živnostenských úřadech, vyšší odvody na sociální „pojištění“), jindy je skrytější.
Dobrý příklad skrytého, ale potenciálně zhoubného rozhodnutí, je usnesení vlády z března 2004 podle kterého by měly být tzv. odvětvové odborové smlouvy závazné pro všechny firmy v daném odvětví. Co tedy dohodnou odboráři na úrovni oborové – například svaz Kovo se zástupci zaměstnavatelů v oboru strojírenství či hutnictví – bude závazné
pro všechny firmy v daném odvětví.
Ekonomická teorie i praxe jasně říkají, že takovéto uspořádání systému vyjednávání je to nejméně efektivní! Nejefektivnější je samozřejmě, když se dohodnou jednotliví zaměstnanci se svými firmami o mzdě a nikoho s tím již dále neobtěžují. Skoro stejně dobré je, když se o hlavních směrných číslech dohodne vedení firmy a zástupci jejích zaměstnanců. Koneckonců, všichni pracují ve stejné firmě, vědí na co firma má a vědí, že když to přeženou, můžou firmu potopit.
Pokud z politických důvodů není možné mzdové vyjednávání takto decentralizovat, ukazuje se, že je lepší „přeskočit“ odvětvové svazy a dohadovat se rovnou na centrální úrovni. Jde sice o vyjednávání zcela zpolitizované, nicméně má jednu základní výhodu: všichni účastníci centrálního vyjednávání jsou již
de facto politiky (viz příklad Richarda Falbra). A jakožto politici vědí, že jim bude připisována vina za neúspěch ekonomiky, a naopak, že budou chváleni (= znovuzvolení) při úspěšném vývoji. Centrální vyjednávání proto vedou k umírněnosti a vlastně neškodným závěrům, které nijak nebrání firmám v jejich přirozeném vývoji.
Vyjednávání na „střední úrovni“, tj. na úrovni odvětví s sebou nese nevýhody obou krajních uspořádání. Odborářští bossové mají dostatečný vliv na to, aby svými neúměrnými požadavky ohrozili konkurenceschopnost firem, nenesou však přitom téměř žádnou politickou zodpovědnost za fungování ekonomiky. Naopak, při ekonomických potížích křičí nejvíce.
Dobrý příklad jak špatně funguje vyjednávání na odvětvové úrovni představuje v Česku odborový svaz železničářů pod vedením Duška. Tento svaz je mocný dost na to, aby paralyzoval nákladní dopravu v zemi a zničil ekonomiku podniku České dráhy – a čas od času to také dělá. Na druhou stranu, Dušek nenese jakoukoliv odpovědnost za (ne)úspěch kolektivních vyjednávání ostatních svazů a již úplně mu může být lhostejný ekonomický vývoj celé společnosti.
Je až fascinující, že vláda navrhuje posunout český model mzdového vyjednávání od relativně funkčního modelu vyjednávání na úrovni firem k nejneúčinnějšímu systému ze všech možných. Jakoby 11 % nezaměstnanosti nestačilo. Minulost některých ministrů a jejich poradců v odborovém hnutí se nicméně nezapře…
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance. (autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)