Následující graf ukazuje historický a zejména projektovaný vývoj produkce elektřiny v TWh v Evropě podle organizace Eurelectric. Je z něho jasné, že se předpokládá jednak stálý nárůst potřebných zdrojů a výrazný nárůst generačních aktiv využívajících jako palivo zemní plyn (zejména jde o tzv. CCGT technologie).
Zdroj: Eurelectric
Graf tak ukazuje na první možný problém evropské elektroenergetiky v střednědobém i dlouhodobém období. Tento by se dal charakterizovat otázkou - kdo tyto investice zaplatí?
Pokud se nechá trh pracovat bez narušení, mechanismus by měl být relativně jednoduchý - rostoucí poptávka a/nebo klesající nabídka díky postupně zavíraným (doslouženým, či z politicko-sociálních důvodů zavřených) elektrárnám povede k růstu cen elektřiny až na úroveň, kdy se vyplatí budovat nové kapacity (NPV projektu větší než 0, ROIC větší než WACC, pozitivní EVA, Tobinovo Q větší než jedna, či jakékoliv další kvantifikované investiční kritérium v hodnotách podporujících investice - všechny mají totiž zhruba stejný základ).
Vyšší ceny, zejména v odvětví tak úzce provázaném se zbytkem ekonomiky, je ale problémem nejen ekonomickým, ale i sociálním a politickým. Otázkou zůstává, jestli bude hranice sociální a politické únosnosti nad, nebo pod cenovou úrovní ospravedlňující budování nových kapacit?
Na hlubší úrovni se samozřejmě bude rozhodovat o tom, jaké zdroje stavět - i na to naznačuje odpověď výše uvedený graf. Např pro tzv. CCGT (combined cycle gas turbine) elektrárny jsou v současné době podle některých odhadů již ceny elektřiny dostatečně vysoko, jak naznačuje následující graf (i z něj je ale patrný předpokládaný další růst cen elektřiny na velkoobchodní úrovni v následujících letech):
Zdroj: Eurelectric
Vedle samotné výše cen bude důležitým faktorem i nejistota ohledně jejich dalšího vývoje ve smyslu jejich krátkodobějších fluktuací - liberalizace na generační úrovni s sebou nese jednak pohyby cen a také obecné zkrácení kontraktů a následné zvýšení nejistoty, vyšších rizikových prémiích a požadovaných měr návratnosti. To ve svém konečném důsledku může vést k omezení investičních projektů, ceteris paribus.
Výše uvedené se dá shrnout tím, že investiční cyklus odvětví je nyní ve značné části Evropy na svém dně - tj. investice do generace jsou na nízké úrovni. V této fázi je liberalizace sektoru relativně lehká, protože je patrný její vliv pouze na krátkodobé veličiny, které neovlivňují takovou měrou investiční rozhodnutí firem. Ale v nadcházejících období bude její úspěšnost stále více testována schopností vznikajícího trhu poskytovat optimální signály pro investiční rozhodování. Tato schopnost je přitom primárně dána ne tržním mechanismem samotným, ale jeho uvedením v praxi – tzn. institucionálním prostředím, ve kterém je trh zakotven. Tím se dostáváme ke kvalitě a přehlednosti regulace v jednotlivých zemích, postupu a strategii antimonopolních úřadů atd.
Jiří Soustružník