Vývoj zemědělských komodit na hlavních světových trzích možná skutečně ukazuje na strukturální trend, který dříve či později dorazí i do Evropy a k nám. Snaha o snižování závislosti na ropě (a na nestabilních, či otevřeně nepřátelských regionech a zemích) ve Spojených státech ústí v podporu výroby biopaliv (nyní zejména etanolu, na který mimochodem původně jezdil i Fordův Model T). Jejich stoupající produkce do sebe nasává stále vyšší podíl výroby obilí (odhaduje se, že od roku 2000 se objem obilí pro zpracování na biopaliva ztrojnásobil). Snaha o vypěstování více obilí pak vede k vytěsnění některých dalších plodin z produkčního portfolia farmářů (např. soja), stoupají tak i jejich ceny a ceny produktů z nich. A protože všechny tyto plodiny jsou do určité míry substitutem masa a slouží pro výrobu krmných směsí, stoupají i ceny masných výrobků. Ve Spojených státech (a pak i dalších „rozvinutých“ ekonomikách) to tak možná bude mít dvojí pozitivní efekt – nahrazení části neobnovitelných zdrojů za obnovitelné a snížení široce rozšířené obezity (a následně nemocí s ní souvisejících). A možná, že masivnější využití biopaliv ve vzdálenější budoucnosti by pomohlo i některým ropu vyvážejícím zemím – u některých je, zdá se, jejich ropné bohatství spíše prokletím.
Pokud tedy bude pokračovat podpora výroby biopaliv, máme před sebou poměrně velkou strukturální měnu nejen v zemědělství. Ta nemusí končit u vzájemných vlivů potravin a biopaliv (to, že nyní u nás toto nebezpečí asi nehrozí neznamená, že za pár let nemůže být vše úplně jinak). V případě masivnějšího využití biopaliv ve vzdálenější budoucnosti může dojít např. i k tomu, že hlad po obilí ovlivní i ceny půdy, včetně té k dispozici pro stavebnictví. Na akciových trzích se začnou masivněji objevovat firmy podnikající v tomto odvětví (tj. firmy typu Clean Energy Brazil). Na měnových trzích budou profitovat tzv. komoditní měny, budou to ale měny států, které mají velký potenciál pro vysoký objem zemědělské produkce (v delším období např. státy Jižní Ameriky). A našli bychom asi více příkladů.
V principu přitom jde o pozitivní provázání lidské spotřeby s obnovitelnými zdroji a je poté už na nás, abychom se za daných rozhodli, zda si dáme steak, či pojedeme na biopalivo na výlet (na počátku obou bude obnovitelný produkt zemědělské prvovýroby). Nedostatku potravin se bojím jen z hlediska rozvojových zemí; Evropa, Spojené státy a další rozvinuté ekonomiky jsou ve spotřebě potravin daleko za bodem, kdy by hrozil hlad. Nemohu se ale ubránit pocitu, že ona obnovitelnost bude i zde nakonec trochu na vážkách. Asi bude v zájmu vyšších výnosů např. větší tlak na využití geneticky modifikovaných plodin (což by mohlo pomoci celému tomuto odvětví), jejich užívání je ale přinejmenším sporné. A co již určitě není sporné je to, že tu bude velké pokušení „vydrancovat“ z půdy co se dá. Nebude tak možná docházet k absurdním situacím (daným ničím jiným než státní byrokracií), kdy sice nebylo kam obilí prodat a jak ho využít (a tak se draze uskladnilo), přesto se pro vysoké výnosy hnojilo tak, že docházelo ke znečištění spodních vod. O to větší ale bude pokušení toho do půdy přisypat trochu více, než je povoleno respektive než kolik velí zdravý rozum. To při pasivitě a alibismu některých úředníků, jejichž náplní práce je kontrola a ochrana životního prostředí, zadělává na problém.
Nadpis tohoto článku tak nenaráží na to, že by díky biopalivům mohlo ubývat sladovnického ječmene a náš národ by byl díky jeho nedostatku svržen z prvního místa na světě ve spotřebě piva na hlavu. Týká se poměrně jednoduché závislosti: honba za vyšším výnosem – více hnojiv – větší znečištění vody – snižování norem pro znečištění vody – atd.