Londýn (ČTK;The Economist) - Ať již Kongres o záchranném plánu pro finanční sektor rozhodne jakkoli, je jasné, že krize po rozšíření do Evropy získala globální rozměry. V této situaci je nutné, aby vlády na principech stabilizace a rekapitalizace bank spolupracovaly. Vládní pomoc ochromenému finančnímu sektoru není žádný socialismus, ale pragmatismus, napsal dnes britský týdeník The Economist.
Krize, kterou provází zmrazení peněžních trhů, série nouzových pomocí bankám a úzkost na úvěrových trzích, stahuje finanční systém do katastrofy a bohatý svět na pokraj ošklivé recese, varuje Economist v úvodním článku posledního čísla. Krize se šíří dvěma směry - přes Atlantik do Evropy a z finančních trhů do reálné ekonomiky. Ani v této situaci však politici a veřejnost, které slouží, nechápou plně její šířku a hloubku. Americký záchranný plán problémy zmírní, ale neodvrátí, píše týdeník.
Economist se pozastavuje nad škodolibostí Evropanů, zejména německého ministra financí Peera Steinbrücka, který minulý týden označil Ameriku za ohnisko krize a prohlásil, že skončila éra, kdy Amerika hrála ve finančním světě roli supermocnosti. Jenže za pár dní se ohnisko přesunulo a Steinbrück a jeho kolegové museli zachraňovat hroutící se banky v Německu a dalších zemích Evropy.
Economist poukazuje na to, že evropské banky jsou z určitého hlediska zranitelnější než americké. V Americe mají komerční banky rozpůjčeno 96 centů z každého dolaru vkladů, evropské banky však půjčují zhruba 1,40 eura na každé euro vkladů. Zbytek si musí půjčovat na peněžních trzích, které teď ovšem ochromuje panika a nedůvěra. Své realitní krize, která byla příčinou nynějších potíží v USA, mají i Británie, Irsko a Španělsko. A v takové situaci si musí evropské banky poradit jak s "toxickými" aktivy amerického hypotečního trhu, které nakoupily za miliardy eur, tak s útlumem domácích ekonomik.
Krize se šíří i k bankám v Hongkongu, Rusku nebo Indii a pozoruhodná je zejména její hloubka. To, že zakořenila na peněžním trhu, podle Economistu znamená, že brzy ji pocítí podniková sféra i domácnosti.
Proto také nemají pravdu ti politici, kteří vystupují proti záchrannému balíku a staví proti sobě zájmy Main Street, tedy obyčejných lidí a reálné ekonomiky, a zájmy Wall Street. Ochromení peněžních trhů totiž dříve či později zasáhne všechny.
Na firmy dopadnou vyšší úroky a obavy, že jednoho dne ztratí přístup k úvěrům úplně. Stejně jako banky proto hromadí hotovost a ruší akvizice a investice, aby splatily dluhy. Manažeři odkládají nové produkty, ruší ztrátové divize a snižují náklady a ruší pracovní místa. Automobilky a další výrobci přestávají poskytovat úvěry spotřebitelům, kteří tak přestávají nakupovat. To vše vede ke zpomalení ekonomiky a růstu nezaměstnanosti.
Finanční trhy potřebují vlády, aby jim stanovily pravidla, a když trhy selžou, pak mají jedině vlády prostředky, aby je uvedly zpět do chodu. Pomoc bankéřům není podle Economistu žádný socialismus a žádný cíl sám o sobě. Kdyby vláda dokázala stabilizovat úvěrové trhy bez pomoci bankéřům, bylo by to lepší, jenže ono to nejde. Politici to vědí, ale nedokázali to lidem vysvětlit, píše Economist.
Vlády musí své zásahy koordinovat, protože z minulých bankovních krizí plyne, že individuální opatření jsou dražší a méně účinná. Francouzské návrhy na spolupráci evropských vlád tak jsou podle týdeníku správné, zatímco jejich odmítání ze strany Německa je špatné. I kdyby, jak Evropané tvrdí, vznikla krize v Americe, nyní se týká všech, uzavírá The Economist.