Jedním z hlavních kroků pro ozdravení bankovního systému v USA (a následně celosvětové ekonomiky) je před 14 dny představený public/private investment programme – PPIP. Detailně jsem se mu zde věnoval minulý týden (viz ZDE), nyní chci poukázat na jeden z jeho prozatím nepříliš diskutovaných, ale o to zajímavějších rysů.
V krátkosti – PPIP je založen na tom, že privátní investoři a vláda dohromady odkoupí špatná aktiva od bank. To by bankám v ideálním případě rozvázalo ruce (získaly by peníze a větší jistotu) a opět by se rozhýbaly trhy s kapitálem. Krátce po zveřejnění PPIP se dokonce zdá, že participovat na tomto programu jako investoři by, na první pohled překvapivě, rády i banky – tj. ty subjekty, které by měly podle jeho logiky spíše prodávat. Jde prý např. o , , a Chase.
Vysvětlení není složité – začnu ho s, od minulého týdne mírně upraveným, schématem fungování plánu:
Zdroj: J. Soustružník
V obrázku je naznačeno, že privátním investorem do špatných aktiv je nyní sama banka – tudíž privátní kupující (nesoucím jen malou část z případné ztráty ze špatného ocenění aktiv) je i prodávajícím (nesoucí veškerý zisk). Konkrétně - představme si, že banka má špatné aktivum v účetní hodnotě 100. Nyní následujme dva scénáře. První je tak, jak by měl program fungovat. Druhému pro pohodlnost říkejme loupež – jako vyjádření toho, že někdo (banka) někomu (daňovým poplatníkům) něco vezme bez toho, aby o tom věděl (a sám by mu to asi nedal):
A.Správné fungování modelu:
Dejme tomu, že reálná hodnota špatného aktiva je 50. Investor do špatných aktiv ISA by toto aktivum cca dobře ocenil a za těch 50 koupil (větší část bude financována vládní půjčkou, zbytek 50:50 akciový kapitál vlády a soukromého investora). Banka se zbavila špatných aktiv, přiznala skutečné ztráty. V ideálním případě nepotřebuje nový kapitál, nebo je schopna ho získat z privátních zdrojů (nejistota klesla). V horším (ale stále pravděpodobnějším případě) ho získá od státu. Vše je ale správně oceněné a trhy se rozhýbávají. Hurá zpět do rostoucího konzumu.
B.Loupež:
Privátním investorem do akciového kapitálu ISA je sama banka. ISA pak odkoupí aktivum za nereálně vysoké ceny – zde třeba za 150 (ocení experti z banky). Po čase se ukáže, že reálná hodnota je jen oněch 50. Banka jako investor do ISA ztrácí – hodnota jejího akciového podílu klesá na nulu (dejme tomu, že financovala 10% z oněch 150 - tj. ztrácí 15, zbylá hodnota v ISA pokrývá jen část dluhu), zbytek ztrát pokrývá stát. Ale: banka jako prodejce špatných aktiv získává o hodně více – zrcadlově „svou ztrátu na ISA“, ale i ztrátu státu – ztrátu daňových poplatníků. Nepotřebuje pak ale nový kapitál, dokonce stávající akcionáři a management dostávají odměnu za to, jak dokázali vydělat (a řádný bonusovod opět ožívá).
Nutno zdůraznit, že PPIP nedovoluje bankám přímo kupovat svá aktiva tak, jak je naznačeno výše; to by bylo příliš. Kreativitu bankéřů při strukturování systému speciálních subjektů a mimorozvahových SPVs ale nelze podceňovat. Těžko lze pak i vystopovat to, když si dvě banky prohodí aktiva zrcadlově mezi sebou. Hlídání podobného zneužití PPIP, vedle kterého by rozsahem všechny velké loupeže století bledly závistí (vždyť na program má být alokován až 1 bil. USD), tak bude podle mne pro Obamův tým dalším oříškem. Věřím, že ho zvládne - uvedené poukazuje ale hlavně na to, že toxických aktiv se tímto systém nezbaví – dojde jen k jejich realokaci, v jejím rámci snad i k lepšímu ocenění a nepochybně i vytažení dalších peněz ze státní kasy (doufejme ale, že ne přes výše zmíněný mechanismus).
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.