Výhrad proti šrotovnému je mnoho, nechci tady proto opakovat to, co již bylo několikrát řečeno. Nutno dodat, že marně – i v USA, kde bych čekal, že budou proti sociálně-ekonomickému inženýrství imunní (i když dnes asi už ne), se program ujal. V rámci amerického programu "hotovost za rachotiny" (tedy obdoba našeho šrotovného) jsou řidičům věnovány miliardy dolarů na nákup nových vozidel a sešrotování starých automobilů. Výrobci vozidel slaví, protože roste poptávka po jejich výrobcích (Detroit i Japonsko zaznamenaly zvýšení prodejů). Někteří ekologové tleskají díky očekávání snížené spotřeby paliva a emisí skleníkových plynů. Bílý dům tvrdí, že tento motivační program bude stimulovat i dlouhodobou poptávku díky multiplikačnímu efektu.
Program funguje tak, že když se majitel použitého vozidla rozhodne pro účast na něm, dostane peníze a odevzdá své staré vozidlo. To by mělo být sešrotováno a recyklováno. Teoretickou – nevyužitou alternativou je samozřejmě to, že vozidla mohla být prodána jinému řidiči v USA nebo v jiné zemi. Nebo vozidlo mohlo být dokonce bezplatně převedeno těm, kdo ho potřebují a na žádné nemají. Zejména v rozvojových zemích existuje významná poptávka po podobných „rachotinách“ – tedy vozech z nichž mnohé sice nesplňují standardy zpohodlnělé společnosti západních ekonomik, ale jsou ekvivalentem mercedesů v chudých ekonomikách.
Lucas W. Davis a Matthew E. Kahn například ve své studii „International trade in used vehicles as an “alternative” cash for clunkers programme: Evidence from NAFTA“ tvrdí, že během posledních dvou desetiletí nastal nebývalý nárůst soukromého vlastnictví vozidel právě v rozvojovém světě. Celkový počet registrovaných vozidel v zemích mimo OECD se zvýšil z 110 milionů na 210 milionů mezi lety 1990 a 2005 a podle některých odhadů se dojde ke zvýšení tohoto počtu na 1,2 miliardy v roce 2030. Prostor pro rozvoj obchodu s ojetinami je tak obrovský - například v roce 2007 bylo v USA 768 vozidel na 1000 obyvatel, v Číně to bylo pouze 30 a 12 v Indii.
Samozřejmě, že zvýšený obchod s ojetými vozidly vyvolává otázky ohledně celosvětového úsilí o zmírnění produkce skleníkových plynů, respektive ekologie obecně. Je např. otázka zda takto dávat k dispozici ojetiny ostatním a tím zvyšovat počet vozidel ve světě – je to ale stejný pohled, jako když USA, či Evropa po desetiletích ekologického rabování chtějí po rozvíjejících se ekonomikách, aby se zaměřily na ekologii. Pokud pak jsou vyvážená vozidla špinavější než průměrné vozidlo registrované ve vyvážející zemi, ale jsou čistší než průměrné vozidlo registrované v dovážející zemi, obchod s ojetými vozidly sníží (alespoň) průměrné emise vozidel v obou zemích. A myslím, že to není založeno na nerealistických předpokladech.
To, co by mi na šrotovném tedy vadilo nejvíce, je, že jde o plýtvání se zdroji a další zbytečné znečišťování našeho prostředí (doslova i přeneseně). Nejenže zdaleka není jasné, zda celkový náklad výroby nového vozidla nepřevyšuje náklad provozu ojetiny až do jejího rozpadu. Navíc se tyto ojetiny likvidují, přestože pro ně existuje všem prospívající užití někde jinde. Jinak řečeno, je to jako bych si na dotaci koupil traktor a starý bych radši spálil, než abych ho dal sousedovi, který oře s volem.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.