Mimořádná bublina na trhu s nemovitostmi, která předcházela této krizi, byla obzvlášť ničivá. Doprovázel ji obrovský nárůst dluhu a zadlužení finančních společností i jednotlivců. Tato bublina byla také spojována s fundamentální změnou toho, jak fungoval americký bankovní systém.
Během 20. století banky poskytovaly hypotéční půjčky jednotlivým vlastníkům domů a pak tyto půjčky držely jako aktiva ve svých rozvahách tak dlouho, dokud nebyly splaceny. Tento systém byl známý jako model „originate-and-hold“. Nicméně během roku 2000 se tento systém změnil na model „originate-and-distribute“. Banky nadále poskytovaly hypotéční půjčky (tak jako i jiné druhy půjček), avšak držely je jenom krátce, do doby, kdy bylo možné je prodat investiční bance, která z těchto půjček vytvořila cenné papíry zajištěné zástavním právem k nemovitostem. Tyto cenné papíry se rozdělily na několik tranší. Držitel první (seniorní) tranše měl jako první nárok na splátku půjčky a úrokové platby a držitelé dalších tranší měli nárok na zbylé cash flow. Prostřednictvím tohoto systému, připomínajícího alchymii, investiční banky produkovaly cenné papíry s velmi vysokým ratingem seniorních tranší, ačkoliv podkladové hypotéky mohly být relativně malé kvality nebo vysoce rizikové.
Tento systém vedl ke zhoršení standardů při půjčování. Pokud úvěrující instituce držela hypotéky jenom po několik dní, ti, kteří úvěr schvalovali, nebyli tolik obezřetní při hodnocení kvality dlužníka. K celému problému pak přispěla i federální vláda. Se státem svázané instituce jako např. Federal National Mortgage Association (Fannie Mae) a Federal Home Loan Mortgage Corporation (Freddie Mac) také podporovaly poskytování půjček i těm dlužníkům, kteří neměli ani zdaleka dobré hodnocení.
Výsledkem bylo zpřístupnění obrovských částek peněz na nákup domů, což vedlo k velkému nárůstu dluhu spotřebitelů. Investiční banky a komerční banky se rozhodly, že snědí, co si navařily a že budou držet velký objem hypotéčních derivátů, které uvedly na trh a zvýší své zadlužení. Navíc byl podstatný podíl jejich dluhu krátkodobý, což zvýšilo riziko, že banky nebudou schopny během krize udržet své dluhové financování na požadované úrovni. Aby se celá záležitost ještě zkomplikovala, vytvořila se ještě další řada derivátů; prodávaly se credit default swaps, které měly být pojistkami v případě defaultu daného dluhopisu.
Nižší standardy pro půjčování a rozsáhlý nárůst objemu peněz dostupných pro hypotéky vedl k obrovské bublině v cenách domů. Podle indexu Case-Shiller home price byla v roce 1999 cena typického samostatného rodinného domu upravená o inflaci přibližně stejná jako v roce 1989. Mezi roky 2000 a 2006 se však zdvojnásobila. Když bublina praskla, ceny domů začaly padat. Do poloviny roku 2009 poklesly od svého vrcholu o více než jednu třetinu. Řada vlastníků domů zjistila, že jejich domy mají menší hodnotu, než jaká byla částka, kterou dlužili za své hypotéky a jednoduše dali klíče věřitelům a přestali své půjčky platit. Jak se neplněné závazky zvyšovaly, prudce se snížila hodnota obrovské sumy cenných papírů zajištěných hypotékou. A protože tyto cenné papíry držely velmi zadlužené instituce, došlo k obrovské panice.
Tak jak se pomalu a bolestně dostáváme z následků prasknutí této bubliny, ekonomika se potýká s velkými překážkami, které omezí tempo oživení. Proces oddlužování je na samém počátku. Spotřebitelé stále nesou mimořádný objem dluhu a začali dávat do pořádku své rozvahy omezením výdajů. Finanční instituce jsou stále předlužené a nepůjčují tak, jak by chtěly, zvláště malým podnikům. Zjistili jsme, že regulační systém musí být efektivnější. Systematicky důležité instituce na sebe nemohou brát tolik dluhu, aby přinesly nestabilitu do celého finančního systému. Zlepšená regulace kapitálových standardů musí být doplněna také standardy týkající se likvidity. Většina credit default swaps by měla být obchodována na burze. O všech těchto krocích se nyní uvažuje.
Nicméně jsme se ještě plně nevypořádali s doktrínou „příliš velké na to, aby padly“. Pokud se velké instituce domnívají, že budou v případě krize vždy zachráněny, budou směřovat k tomu, aby na sebe braly příliš mnoho dluhu a s aktivy nízké kvality dosáhly na vysoké výnosy. Pokud budou zisky privatizovány a ztráty socializovány, instituce budou podstupovat nadměrné riziko a finanční systém bude příliš křehký. Tím, co potřebujeme, je mechanismus efektivního řešení krizových situací, kterým by mohly být finanční instituce se složitou sítí závazků rychle a bez vládní pomoci rekapitalizovány. Věřitelé na sebe musejí vzít ztráty a my musíme nalézt způsob, jak rozplést systém závazků bez zdlouhavého vyjednávání. Pouze tehdy se budeme moci spolehnout na to, že trh bude korigovat podstupování přílišného rizika.
Autorem článku je Burton Malkiel, profesor ekonomie na Princeton University a autor knihy „The Elements of Investing“.
Zdroj: Businessweek