V paměti řady Japonců jsou stále vryta léta boomu. Vzpomínají na neuvěřitelné ceny placené za díla Van Gogha a Renoira; ceněné nemovitosti na Manhattanu, šílenou pracovní dobu a víkendový úprk na přelidněná lyžařská střediska s hodinami front na vleky. Příchod útlumu tolik znatelný nebyl. Po 29. prosinci 1989, posledním obchodním dnu desetiletí boomu, kdy se akciové trhy dostaly na vrchol, se svět nezbortil. Bublina na trhu nemovitostí praskla až po roce 1991; nejednalo se ale o kolaps ve stylu Lehman nebo podvod typu Bernieho Madoffa.
Avšak jakmile před 20 lety dosáhl hlavní japonský akciový index Nikkei 225 úrovně 38 916 bodů, začal se život z japonské ekonomiky vytrácet. Ve třetím čtvrtletí roku 2009 poklesl nominální HDP – ačkoliv na globální standardy stále vysoký – pod úroveň roku 1992 a znovu se zesílil dojem, že nebude ztraceno jedno, ale dvě desetiletí. Titulky oznamují návrat deflace. 29. prosince se Nikkei zastavil na úrovni 10 638 bodů, 73 % pod svým vrcholem, i když expanzivní vládní rozpočet navržený 25. prosince mu v posledních dnech poskytl podporu. Ceny nemovitostí ve městech poklesly o téměř dvě třetiny. Některé byty v lyžařských centrech stojí pouze jednu třetinu ceny, kterou za ně platila „bublinová generace“.
Jaký efekt má toto stálé snižování hodnoty na psychologii Japonců? Uvedené období přece jenom nepostihlo Japonsko tak decimujícím způsobem, jako Velká deprese Ameriku ve 30. letech. Počet bezdomovců a sebevrahů vzrostl a pro mladé lidi hledající dobrou práci se život stal těžším. Nicméně Japonsko má stále úspory v hodnotě 16,3 biliónů dolarů, jeho exportéři patří mezi světovou špičku a řada jeho občanů vkládá okázalé sumy do oblečení, obuvi a do stravování. Jak shrnuje jeden vysoko postavený vládní úředník: „Japonci nikdy opravdu necítili, že se nacházejí v krizi, přestože japonská ekonomika pomalu uvadá.“
Jakou škodu krize napáchala na jednotlivcích není patrné. Jedna z prvních bublin, která praskla, byla psychologická bublina – důvěra, říká Peter Tasker z Arcus Research, autor několika knih na téma japonského úpadku. Lidé nebyli nahněvaní, ale ztratili důvěru v odolnost japonské ekonomiky.
Nálada mezi investory se rychle obrátila směrem k averzi vůči riziku. Je nápadné, že retailoví investoři byli mezi prvními, kteří opustili akciový trh a stali se v letech 1991 až 2007 čistými prodejci akcií, říká Kathy Matsui z v Japonsku. Ačkoliv od roku 1989 byly zaznamenány čtyři období růstu cen akcií na medvědím trhu, všechny byly taženy investory ze zahraničí.
Japonci své peníze místo toho vložili do bezpečí vládou zajištěných institucí typu pošt, které je investovaly do bezpečných dluhopisů. Výsledkem bylo rally desetiletých vládních dluhopisů.
Ke slovu se dostala deflace. S poklesem cen vydělaly i téměř nehybné peníze v bance či na poště malý nedaněný příjem. Jakmile začal bankovní systém jevit známky chatrnosti, nastal boom v prodeji trezorů a lidé uchovávají svou hotovost doma. Dlouhé období nulových úrokových sazeb vedlo jen málo lidí k honbě za vyššími výnosy v zahraničí a japonští investoři se jen opatrně vracejí na japonský akciový trh.
Podle ekonomů se nejhorší účinky ekonomické slabosti projevily v bankách a firmách. Banky zůstaly zatížené špatnými půjčkami. Pomalu se vyrovnávaly s dlouhou řadou svých ztrát, restrukturalizovaly se a konsolidovaly. Avšak podle Takuji Aida, ekonoma v Japonsku, zůstávají dlouhodobé výnosy vlivem deflačních očekávání na velmi nízké úrovni. Dochází proto ke zploštění výnosové křivky (rozdíl mezi krátkodobými a dlouhodobými výnosy). To bankám znemožňuje generovat dostatek zisků na pokrytí nákladů krize, takže půjčování zůstává na slabé úrovni.
Firmy se mezitím zaměřují na splácení dluhu a zvládnutí deflace v domácí ekonomice a konkurenci levných dovozů. Velcí exportéři byli tlačeni do restrukturalizace a v letech 2002 až 2007 si vychutnávali dlouhé období boomu. Ale společnostem z více chráněných oblastí domácí ekonomiky se vedlo špatně – ziskovost, platy a investice zaznamenaly v uplynulém desetiletí pokles. To působilo negativně na domácnosti. Podle OECD poklesl podíl práce na plný úvazek z téměř 80 % pracovní síly v roce 1990 k 66 % v roce 2007. Podíl méně placených pracovních míst na částečný úvazek úměrně k tomu narostl. To lze zčásti vysvětlit zvyšující se rolí žen v pracovním procesu, protože pokles platů a výhod tlačí rodiny do toho, aby se více spoléhaly na dva příjmy. „Vlivem dlouhodobých důsledků recese mají lidé méně důvěry ve svou schopnost zabezpečit vlastní děti,“ říká Tasker.
Slabá kultura spotřebitelských půjček znamená, že se lidé ještě více spoléhají na úspory – vlastní nebo svých rodičů. Nicméně se stárnutím společnosti se objem úspor snížil. Pro mladší generaci tak může být příští desetiletí ještě náročnější než dvě uplynulá.
(Zdroj: The Economist)