Šéf Unileveru Paul Polman před několika dny v rozhovoru pro Financial Times sdělil, že nepracuje pro akcionáře, ale pro spotřebitele a zákazníka; vytváření hodnoty pro vlastníky společnosti pro něho není tím, co by určovalo jeho práci. Jack Welch, bývalý generální ředitel , zase před časem řekl, že "vytváření hodnoty pro akcionáře je při zběžném pohledu ten nejhloupější nápad na světě."
Vlastním firmu a na její vedení si najmu ředitele. Chci aby maximalizoval její hodnotu a hodnotu jejího vlastního jmění (není to samé). Jak jí bude maximalizovat? Bude maximalizovat současnou hodnotu cash flow, které firma vygeneruje - tedy co největší cash flow při co nejmenším riziku. Tuto suchou definici pak můžeme rozvést do myriády pouček a úvah, ale jejich centrem bude vždy následující: Firma bude efektivně produkovat kvalitní a trhem poptávané produkty a služby. Na této úrovni tedy nenalezneme konflikt mezi vytvářením hodnoty pro akcionáře a službou zákazníkovi – jedno nerozlučně vyžaduje a ústí v druhé.
Onen konflikt vyvstává, pokud se přesuneme ze světa selského rozumu do sofistikovaného světa chytráků. V něm se nepřemýšlí směrem spokojený zákazník – spokojený vlastník, ale stylem rychle vydělat. Imunní proti tomuto viru zřejmě není ani (možná již padlá) ikona kvality Toyota; podle některých úvah je jádrem jejích současných problémů s kvalitou postupná změna ve vedení společnosti, které se odchýlilo od těch, kteří přemýšlejí o zákaznících, k těm, kteří přemýšlejí (jen) o akciích.
Důraz finančních trhů na rychlé zisky a krátké období je široce rozšířený. Plošně ho odsoudit nelze, protože za dlouhodobý rozvoj se dá také schovat spousta pochybných kroků. Ale své škody napáchat dovede – jinak se rozhoduje manager ve společnosti, kde cítí jednoznačnou podporu pro (skutečný) dlouhodobý rozvoj společnosti a jinak ve společnosti, kde všichni rituálně tančí kolem čtvrtletních čísel. Ono hlasování nohama – prodej akcií špatně vedené firmy a pád jejich ceny jádro problému zdaleka neřeší. Větší naděje se upírají k akcionářskému aktivismu a institucionálním investorům, kteří drží větší objem akcií v daných společnostech. Logika je jasná – takoví investoři mají větší motivaci k dlouhodobému rozvoji společnosti, než rozptýlení individuální investoři, mají větší možnost dohnat vedení k zodpovědnosti za rozhodnutí, které nejsou v souladu s rozvojem společnosti, apod.
Ve skutečnosti ale aktivismus institucionálních investorů není a nemůže být všelékem na negativní jevy v oblasti corporate governance. Aktivisté někdy nesdílí zájmy pasivních investorů, někdy dokonce nadělají více škody než užitku. Obecně rozšířené pozitivní hodnocení aktivismu se tak pojí s ne tak pozitivními závěry hlubších analýz jeho vlivu. Ty povětšinou bohužel ukazují, že aktivismus má malý nebo žádný vliv na výkon dané společnosti. Pokud nějaký vliv má, pak v oblasti malých změn v řízení firem, ale ne na jejich hodnotu a dlouhodobé zisky*.
Žádné jednoduché magické řešení tedy neexistuje. Ač to může znít absurdně, osobně výše uvedené vnímám jako příznaky ranné fáze vývoje finančních trhů, ve které i po několika staletích jejich existence stále jsme. V této finanční době kamenné tak lze stále vážně hovořit i o tom, že zákazník a akcionář jsou v protikladu.
*Viz například Less Is More: Making Shareholder Activism A Valued Mechanism Of Corporate Governance, Roberta Romano, Yale Law School; National Bureau of Economic Research (NBER); European Corporate Governance Institute (ECGI), 2000; The Impact of Shareholder Activism on (55,67 USD, 0,05%) Companies: A Survey of Empirical Findings, Jonathan M. Karpoff, University of Washington - Michael G. Foster School of Business, 2001.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.