Pokud jste na konci devadesátých let měli tu čest ukládat na londýnském mezibankovním trhu dolarová depozita, slýchali jste pravidelně od brokera následující větu: „Japanese bank paying twenty five basis points over LIBOR.“ Japonské banky byly v té době prakticky nesolventní. Na konci osmdesátých let, v zemi vycházejícího slunce, totiž praskla obrovská nemovitostní a akciová bublina. Bankám, které financovaly tento spekulativní nájezd, který zároveň představoval završení japonského poválečného ekonomického zázraku, zbyla portfolia naplněná neperformujícími úvěry a akciemi, jejichž tržní hodnota byla zlomková oproti nákupním cenám. Japonsko stálo před problémem, jak tuto šlamastyku řešit. Nabízely se dvě cesty. První, anglosaská, znamenala masivní odpisy, několik spektakulárních bankrotů a co nejrychleji se odpíchnout ode dna. Druhá, méně bolestivá, kterou se Japonsko nakonec vydalo, představovala odpisy úvěrů trvající dlouhá léta a postupné přesouvání zadlužení ekonomiky na stát. Cena, kterou za to zaplatilo, byl dlouhodobě špatný rating japonských bank (mající za následek oněch dvacet pět bazických bodů nad LIBOR), anemický růst a nekompromisně se nafukující státní dluh, který se dnes pomalu, ale jistě, blíží hrozivým dvěma stům procentům HDP. Pozitivním přínosem (na první pohled) se staly extrémně nízké úrokové sazby. Jediným důvodem, proč japonský stát ani jeho bankovní systém nezkrachovaly, je exportní výkonnost japonského průmyslu a extrémní spořivost obyvatelstva. Nutno dodat, že během ztracené dekády (jak se období od roku 1990 do roku 2000 často nazývá) došlo k několika slibným náznakům růstu, které byly záhy udušeny příliš rychlými pohyby úrokových sazeb směrem vzhůru.
Evropský vývoj má s japonskou ztracenou dekádou spoustu podobných rysů, ale i podstatných odlišností. Problémem číslo jedna je otázka, zdali můžeme současné problémy jihoevropských zemí označit za prasklou bublinu. Domnívám se, že ano. Díky zavedení eura se ekonomiky typu Řecka dostaly k levnému financování, které přinesl růst cen jejich dluhopisů na úrovně, na které by se samy o sobě, pokud by byly denominovány ve svých národních měnách, nikdy nedostaly. Pamětníci si jistě vzpomenou, že španělské státní papíry nesly svého času osm procent, italské a řecké dokonce nad deset. Zavedení eura tedy nafouklo monstrózní bublinu a umožnilo dlouhých deset let utrácet zmíněným zemím nad poměry. Tím však podobnost s Japonskem končí. Evropa není ani extrémně spořivá, ani extrémně exportně výkonná. Navíc nemá centrální rozpočet, na který by se dala část zátěže přesunout. Podstatnou tíhu případných restrukturalizačních nákladů ponesou vedle bohatých států evropské banky, jejichž snížená schopnost úvěrovat bude svazovat ekonomický růst. Z tohoto pohledu je situace Evropy mnohem horší, než byla ta japonská.