Když se začátkem 70. let minulého století rozpadal brettonwoodský systém, byla cena trojské unce zlata zvýšena ve dvou krocích z 35 dolarů na 42,22 dolarů. Fakticky se jednalo o devalvaci nejdůležitější světové měny.
Centrální banky tehdy stále považovaly za užitečné vyjadřovat změnu v relaci ke zlatu, spíše než vůči jiné měně typu japonského jenu či německé marky. Podobně si ve 30. letech počínal Franklin Roosevelt, když „cenu zlata“ zvýšil z 20,67 dolarů na 35 dolarů v naději, že to pomůže růstu cen komodit (a tedy i příjmu farmářů) a sníží břemeno dluhové služby.
Dnes o ceně vzácného žlutého kovu místo diktátu úřadů rozhoduje trh. Když se pokoušíme pochopit pohyby na trhu se zlatem, přemýšlíme v zaběhnutých relacích nabídky a poptávky. Pravidelný přispěvatel ekonomického sloupku Buttonwood týdeníku The Economist ale navrhuje, aby se lidé na fluktuace cen zlata dívali prizmatem důvěry investorů v dolar a papírové peníze všeobecně.
Poté, co byl počátkem sedmdesátých let opuštěn zlatý standard (a brettonwoodský systém tak přišel o jeden ze svých základních pilířů), se dá následující vývoj světové rezervní měny rozdělit zhruba na tři etapy (viz graf).
Nejdříve vystřelila cena zlata prudce vzhůru a v roce 1980 růst vyvrcholili na 850 USD za unci. Jinými slovy, dolar ztratil za sedm let kolem 90 % hodnoty. Bylo to období zmatků, kdy se hospodářská politika rozvinutých ekonomik zdála být neúčinná – inflace překračovala 10 procent, nezaměstnanost nezřídka také, důvěra lidí v centrální bankéře byla na bodu mrazu.
Obrat přišel se jmenováním Paula Volckera na post šéfa Fedu. Za cenu dvojité prudké recese zlomil Volcker prokletí inflační spirály a od roku 1982 se zdálo, že rozvinuté tržní ekonomiky vstoupily do období „velkého zklidnění“: inflace se držela při zemi, recese se objevovaly řídce a měly mírný průběh. Zdálo se, že úřady konečně stabilizovaly hodnotu papírových peněz, a to díky závazku centrálních bankéřů udržovat růst cen v mezích. Cena zlata do roku 1999 klesla z 850 USD na 235 USD za unci. Během dvaceti let tedy dolar „revalvoval“ o 236 %.
Ke konci devadesátých let víra ve všemocnost centrálních bankéřů dostoupila vrcholu. Svědčí o tom i portrét Volckerova nástupce Alana Greenspana, jenž autor, známý novinář Robert Woodward, nazval lakonicky „Maestro“. K přehodnocení Greenspanovy kariéry vedly dvě splasklé bubliny – internetová z přelomu tisíciletí a hlavně pak ta větší, z trhu nemovitostí, jejíž následky cítíme dodnes.
Finanční krize odhalila nepřekonatelný rozpor v díle centrálních bankéřů, který sahá až do období zlatého standardu. Jednotlivé centrální banky totiž nejen hlídají hodnotu svých měn (cenovou hladinu), ale zároveň fungují jako věřitelé poslední instance. A když dojde k nejhoršímu, věřitelské povinnosti (často spojené se záchranou krachujícího bankovního systému) zkrátka převáží nad inflačními závazky a banky jednoduše roztočí tiskárny na plné obrátky. To se stalo v posledním období. Výsledkem byla ztráta důvěry v americkou měnu. Růst ceny zlata v poslední dekádě odpovídá téměř 80% snížení hodnoty dolaru.
Na třech výše uvedených etapách je pozoruhodný především rozsah výkyvů hodnoty amerického dolaru - v historickém srovnání bezprecedentní. Jedním z důvodů, proč Západ tolik lpěl na zlatém standardu, byla snaha ujistit věřitele, že závazky budou splaceny v „hodnotných“ (tj. nedevalvovaných) penězích. Od roku 1971 může většina zemí splácet dluhy v měnách, které si stát může tisknout dle libosti. Spojené státy a Velká Británie mají prý štěstí, jelikož mohou, na rozdíl od Řecka, devalvovat své měny a v reálných hodnotách tak vpodstatě zbankrotovat.
Stejná situace vylekala věřitele v osmdesátých letech, kdy reálný výnos státních dluhopisů vystřelil nahoru. Dnes tomu tak není. Spojené státy i Velká Británie si na deset let půjčují za 3-3,5 %. Možná je to proto, že bezprostřednější hrozbou se teď jeví deflace. Možná to mají na svědomí ostatní centrální banky, které více zajímají směnné kurzy a ne růst návratnosti investovaných prostředků. Nízké výnosy obligací, vysoké státní dluhy a vlády nadšeně tleskající depreciaci svých měn – tento nestabilní mix nemůže vydržet dlouho. Dříve či později někde něco praskne.
(Zdroj: The Economist)