Hledat v komentářích
Investiční doporučení
Výsledky společností - ČR
Výsledky společností - Svět
IPO, M&A
Týdenní přehledy
 

Detail - články
Dolar na šikmé ploše – starosvětský pohled

Dolar na šikmé ploše – starosvětský pohled

6.8.2010 18:06
Autor: Václav Trejbal, Patria Online

Když se začátkem 70. let minulého století rozpadal brettonwoodský systém, byla cena trojské unce zlata zvýšena ve dvou krocích z 35 dolarů na 42,22 dolarů. Fakticky se jednalo o devalvaci nejdůležitější světové měny.

Centrální banky tehdy stále považovaly za užitečné vyjadřovat změnu v relaci ke zlatu, spíše než vůči jiné měně typu japonského jenu či německé marky. Podobně si ve 30. letech počínal Franklin Roosevelt, když „cenu zlata“ zvýšil z 20,67 dolarů na 35 dolarů v naději, že to pomůže růstu cen komodit (a tedy i příjmu farmářů) a sníží břemeno dluhové služby.

Dnes o ceně vzácného žlutého kovu místo diktátu úřadů rozhoduje trh. Když se pokoušíme pochopit pohyby na trhu se zlatem, přemýšlíme v zaběhnutých relacích nabídky a poptávky. Pravidelný přispěvatel ekonomického sloupku Buttonwood týdeníku The Economist ale navrhuje, aby se lidé na fluktuace cen zlata dívali prizmatem důvěry investorů v dolar a papírové peníze všeobecně.

Poté, co byl počátkem sedmdesátých let opuštěn zlatý standard (a brettonwoodský systém tak přišel o jeden ze svých základních pilířů), se dá následující vývoj světové rezervní měny rozdělit zhruba na tři etapy (viz graf).

Nejdříve vystřelila cena zlata prudce vzhůru a v roce 1980 růst vyvrcholili na 850 USD za unci. Jinými slovy, dolar ztratil za sedm let kolem 90 % hodnoty. Bylo to období zmatků, kdy se hospodářská politika rozvinutých ekonomik zdála být neúčinná – inflace překračovala 10 procent, nezaměstnanost nezřídka také, důvěra lidí v centrální bankéře byla na bodu mrazu.

Obrat přišel se jmenováním Paula Volckera na post šéfa Fedu. Za cenu dvojité prudké recese zlomil Volcker prokletí inflační spirály a od roku 1982 se zdálo, že rozvinuté tržní ekonomiky vstoupily do období „velkého zklidnění“: inflace se držela při zemi, recese se objevovaly řídce a měly mírný průběh. Zdálo se, že úřady konečně stabilizovaly hodnotu papírových peněz, a to díky závazku centrálních bankéřů udržovat růst cen v mezích. Cena zlata do roku 1999 klesla z 850 USD na 235 USD za unci. Během dvaceti let tedy dolar „revalvoval“ o 236 %.

Ke konci devadesátých let víra ve všemocnost centrálních bankéřů dostoupila vrcholu. Svědčí o tom i portrét Volckerova nástupce Alana Greenspana, jenž autor, známý novinář Robert Woodward, nazval lakonicky „Maestro“. K přehodnocení Greenspanovy kariéry vedly dvě splasklé bubliny – internetová z přelomu tisíciletí a hlavně pak ta větší, z trhu nemovitostí, jejíž následky cítíme dodnes.

Finanční krize odhalila nepřekonatelný rozpor v díle centrálních bankéřů, který sahá až do období zlatého standardu. Jednotlivé centrální banky totiž nejen hlídají hodnotu svých měn (cenovou hladinu), ale zároveň fungují jako věřitelé poslední instance. A když dojde k nejhoršímu, věřitelské povinnosti (často spojené se záchranou krachujícího bankovního systému) zkrátka převáží nad inflačními závazky a banky jednoduše roztočí tiskárny na plné obrátky. To se stalo v posledním období. Výsledkem byla ztráta důvěry v americkou měnu. Růst ceny zlata v poslední dekádě odpovídá téměř 80% snížení hodnoty dolaru.

Na třech výše uvedených etapách je pozoruhodný především rozsah výkyvů hodnoty amerického dolaru - v historickém srovnání bezprecedentní. Jedním z důvodů, proč Západ tolik lpěl na zlatém standardu, byla snaha ujistit věřitele, že závazky budou splaceny v „hodnotných“ (tj. nedevalvovaných) penězích. Od roku 1971 může většina zemí splácet dluhy v měnách, které si stát může tisknout dle libosti. Spojené státy a Velká Británie mají prý štěstí, jelikož mohou, na rozdíl od Řecka, devalvovat své měny a v reálných hodnotách tak vpodstatě zbankrotovat.

Stejná situace vylekala věřitele v osmdesátých letech, kdy reálný výnos státních dluhopisů vystřelil nahoru. Dnes tomu tak není. Spojené státy i Velká Británie si na deset let půjčují za 3-3,5 %. Možná je to proto, že bezprostřednější hrozbou se teď jeví deflace. Možná to mají na svědomí ostatní centrální banky, které více zajímají směnné kurzy a ne růst návratnosti investovaných prostředků. Nízké výnosy obligací, vysoké státní dluhy a vlády nadšeně tleskající depreciaci svých měn – tento nestabilní mix nemůže vydržet dlouho. Dříve či později někde něco praskne.

Vašek zlato


(Zdroj: The Economist)


Váš názor
Na tomto místě můžete zahájit diskusi. Zatím nebyl zadán žádný názor. Do diskuse mohou přispívat pouze přihlášení uživatelé (Přihlásit). Pokud nemáte účet, na který byste se mohli přihlásit, registrujte se zde.
Aktuální komentáře

Související komentáře
Nejčtenější zprávy dne
Nejčtenější zprávy týdne
Nejdiskutovanější zprávy týdne
Denní kalendář hlavních událostí
ČasUdálost
9:30DE - PMI v průmyslu
10:00EMU - PMI v průmyslu
10:30UK - Harmonizovaný CPI, y/y
16:00USA - Prodeje nových domů
20:00USA - Zápis z jednání FOMC