Citigroup: Ani nula už nás nezastaví ...

Ben Bernanke má mnohem více nástrojů na podporu ekonomické aktivity v USA, než uvedl ve svém projevu v Jackson Hole. Tam se zmiňoval jen o kvantitativním uvolňování a podpoře trhu s úvěry – zvětšování velikosti rozvahy Fedu a její struktury. Možná ze strachu z oživení přezdívky „vrtulníkový Ben“ nehovořil o kombinovaném fiskálně-monetárním stimulu, který (téměř) vždy funguje: penězi financovaném snížení daní či výdajích. Pokud se domácnosti budou domnívat, že se tento stimul v budoucnu neobrátí, toto „házení peněz z vrtulníku“ aplikované v dostatečném objemu zvýší spotřebu domácností.

Zvýšená spotřeba je sice vhodná z cyklického hlediska, ale není tím, co Spojené státy potřebují pro dlouhodobou udržitelnost a strukturální změny: Zvýšení míry úspor, investice do strojů a zařízení, dosažení obchodního přebytku a posun zdrojů ze sektorů vyrábějících neobchodované zboží do sektorů vyrábějících produkty obchodované. Stimulace poptávky spojená se změnou její struktury požadovaným směrem ale vyžaduje mnohem nižší sazby, než jakých může Fed za přítomnosti nulové hranice docílit.

Obnovení efektivity monetární politiky v prostředí nízkých sazeb a deflačních šoků vyžaduje úplné zrušení nulové hranice pro snižování sazeb, pod kterou sazby nemohou klesnout. Toho je možno docílit třemi způsoby: Zrušením peněz, jejich zdaněním či upuštěním od pevného směnného kurzu mezi penězi a bankovními rezervami u Fedu. Všechny možnosti jsou neortodoxní, ta třetí je i inovativní. Všechny jsou velmi jednoduché. Zavedení první a poslední by bylo administrativně lehké.

Co se týče první metody, jsou k dispozici adekvátní substituty používání měny, kdy by bylo možné platit jak kladný, tak záporný úrok. Metoda má také dodatečný přínos, protože ztěžuje užívání peněz v šedé, černé a kriminální ekonomice. Druhý přístup byl navržen Gesellem, spočívá ve zdanění měny na základě omezení doby jejího používání. Peníze by musely být Fedem opakovaně „razítkovány“; pokud by se tak stalo, bylo by možné platit jak kladný, tak záporný úrok.

U třetí metody by mohlo nejdříve dojít k měnové reformě. Všechny existující dolarové bankovky a mince by se vyměnily za nové peníze, nazvané například ralod. Rezervy u Fedu by zůstaly v dolarech. Pokud by Fed chtěl snížit svou klíčovou sazbu pod nulu – řekněme na mínus pět procent, nastavil by odpovídajícím způsobem kurzy mezi dolarem a ralodem. Počet dolarů, který musí být zaplacen dnes za obdržení jednoho ralodu v budoucnu by byl o pět procent nižší, než počet dolarů, který musí být zaplacen dnes za obdržení jednoho ralodu dnes. Aby byla zachována relevance dolarových sazeb, musely by se mzdy a ceny nadále udávat v dolarech. Vláda by měla všechny své kontrakty nadále zakládat na dolarových cenách.

Nulové hranici čelí i další průmyslové země, jako Japonsko, eurozóna či Velká Británie. Konvenční fiskální stimulace financovaná vládním dluhem by zde byla kvůli fiskální neudržitelnosti neefektivní či neproveditelná. Podobně jako Fed by tedy i ECB, BoJ a BoE měly lobovat za změnu legislativy, která by umožnila eliminaci nulové hranice. To, že něco nebylo v minulosti vyzkoušeno, je často dostatečným argumentem pro to, abychom to nedělali ani nyní. Náklady odmítnutí institucionálních inovací zaměřených na eliminaci nulové hranice by ale mohly být vysoké: Dlouhodobě nedostatečná poptávka, přetrvávající deflace a v případě USA a Velké Británie konflikt mezi krátkodobou stabilizací a dlouhodobou udržitelností.

Autorem článku je hlavní ekonom Citi Willem Buiter.

(Zdroj: Financial Times)