Když před dvěma lety padla banka Lehman Brothers, zdálo se, že zánik investičního bankovnictví je vzdálený jen několik dní. Dnes jsou tyto společnosti zpět na vrcholu, i když nefinanční část ekonomiky stále trpí. Sliby koordinované mezinárodní reformy finančního systému se ukázaly jako prázdné.
Poučení z krize je přitom evidentní, ale také přehlížené. Finanční systém tvořený menšími institucemi s různými modely podnikání, kde každý nese svou kůži na trh, je odolný. Oligopol složený z konglomerátů, které jsou neefektivně regulovány veřejným subjektem, který nemá ani technickou kompetenci, ani politickou autoritu, odolný není.
Vážně míněná reforma musí začít reálným posouzením možností regulace. Regulátoři mohou sledovat, nakolik se dodržují předepsané procedury, mají ale omezenou schopnost a možnost posoudit, jak prozíravé je chování bank. Je těžké najít podnikatelské aktivity s větším kulturním rozdílem, než jaký je mezi investičním a retailovým bankovnictvím. Tenze, jaká mezi nimi v konglomerátech panuje, je evidentní. A navrch mají obvykle investiční bankéři, jako tomu bylo v a .
Vytvoření takových konglomerátů je spíše odrazem ambicí malého počtu jednotlivců, než podnikatelské logiky. Vzniklé společnosti nelze uřídit a jejich aktivity jsou nepochopitelné i pro jejich vedení, jak ukázaly události roku 2008. Podpora ze strany veřejnosti musí být omezena jen na aktivity, které jsou spojeny s vybíráním depozit a nabídkou úvěrů. Přístup „příliš velké, nebo složité na to, aby padly“ podkopává tržní mechanismus, který je nejefektivnější v omezování přehnaného rizika. Klienti i finanční stabilita by profitovali z většího počtu institucí, které se budou specializovat a budou mít různé podnikatelské modely.
(Zdroj: FT)