Během prvních tří století existence britské centrální banky neklesla základní úroková sazba pod dvě procenta. Ani Velká hospodářská krize, ani dlouhá viktoriánská éra stabilních cen banku nedonutily jít pod míru považovanou za minimální výnos z kapitálu. Tato tradice vzala za své během finanční krize. Sazby ve většině rozvinutých ekonomik nyní živoří u jednoho procenta, často ještě níže, a navíc se nezdá, že v dohledné době prostou. Z vývoje amerických futures plyne, že trh nepočítá s růstem sazeb Fedu nad 1 % dříve než v červenci 2012.
Investoři na tento bezprecedentní jev reagují v zásadě dvěma způsoby. Pro býky jsou nízké míry znamením, že hlavní aktéři na finančních trzích nakonec opovrhnou bezpečím, které představuje držba hotovosti, a v zájmu vyšších výnosů se vrhnou na rizikovější aktiva typu akcií. Výsledný efekt by se podobal událostem z let 1987,1998 a 2001, kdy na otřesy na akciových trzích centrální banky s úspěchem reagovaly snižováním sazeb.
Medvědi považují rekordně nízké úrokové míry za známku zoufalství centrálních bankéřů a signál, že hospodářský růst bude v dohledné době pokulhávat. Očekávají stagnaci japonského střihu.
S pesimistickou japonskou paralelou mnozí nesouhlasí, ale panuje široká shoda v tom, že léta střemhlavého růstu (vzpomeňme na neskutečných 6,8 % z roku 2006 v Česku) jsou ty tam, a to hlavně vinou finanční krize a zhoršující se demografické situace.
Dlouhé období nízkých úrokových sazeb bude mít dalekosáhlé dopady na ochotu spořit. Jenže ne ty, které bychom vyčetli ze standardních učebnic makroekonomie. Vezměme si třeba penze. Ať už jsou penzijní systémy financovány jakkoli (skrze soukromý, nebo veřejný sektor), základní myšlenka je stejná. Fondy se snaží nashromáždit sumu kapitálu, který investují, a výnosy se formou renty připisují na individuální účty.
Nízké sazby mají prostý účinek: zvyšují pasiva fondů. Jinými slovy, na získání stejné renty je třeba mnohem větší suma investičního kapitálu. Závazky britských fondů tak kvůli nízkým nominálním sazbám státních dluhopisů za poslední tři roky vzrostly o 15 %. Bez ohledu na systém financování penzí bude tedy v budoucnu třeba na jejich vyplácení uložit stranou větší jistinu. Úspory se budou muset zvýšit.
Někdo by mohl namítnout, že zkrátka dojde ke snížení výnosnosti penzijních systémů, ale to postiženého jedince staví do stejné situace. Bude očekávat nižší důchodový příjem, a tedy více spořit. Názorným příkladem je stárnoucí Japonsko, kde ochota lidí spořit dosáhla takové intenzity, že i při veřejném dluhu kolem 200 % HDP se investoři spokojí s nákupem státní obligace s nominálním výnosem 1-2 % (reálný je díky deflaci o něco vyšší).
Řada ekonomů mluví dokonce o kulturním posunu. Jestliže mottem posledního čtvrtstoletí bylo „půjči si teď, zaplať později“, brzy ho pravděpodobně nahradí „spoř teď, abys později nehladověl“. Na to mnoho lidí připraveno není. Podle průzkumu Barring Asset Management není šokujících 47 % britských žen v produktivním věku součástí jakéhokoliv penzijního systému. Ve stejně nezáviděníhodné situaci se octlo 22 % dospělých Britů ve věku 55-64 let. Jestli teď pomýšlejí na pohodlný důchod ve stylu německých penzistů na účet státu, čeká je nemilé překvapení.
(Zdroj: The Economist)