Dva měsíce po pádu Lehman Brothers vytvořila malá skupina vedoucích představitelů evropských zemí tajnou radu. Ta byla tak tajná, že se jí říkalo „skupina, která neexistuje“. Jejím cílem bylo navrhnout plán na zažehnání defaultu země z eurozóny. Když se rok poté dostalo Řecko do problémů, skupina, jejíž existence nebyla nikdy dříve oznámena, se ještě neshodla na strategii. Přetrvávaly hluboké neshody nad tím, zda a jak by měla eurozóny zachraňovat některé ze svých členů. Odpověď nebyla nikdy nalezena.
Šetření Wall Street Journal založené na desítkách rozhovorů se zástupci EU ukazuje, že rozdíly v názorech v uvedené skupině dostaly měnovou unii nebezpečně blízko kolapsu. Na počátku května, jen několik hodin předtím, než se Německu a Francii podařilo překonat nesouhlas a došlo k dohodě o fondu na záchranu zemí v potížích, francouzská ministryně financí Christine Lagarde své delegaci sdělila, že se eurozóna nalézá na pokraji rozpadu, uvádí lidé, kteří jsou seznámeni s celou událostí. Vlny defaultů na okraji Evropy by přitom mohly spustit novou krizi mezinárodního bankovního systému, s horšími následky pro globální ekonomiku, než byl pád Lehman Brothers. Jen přímá hrozba pádu eurozóny přinutila politiky, aby dali stranou rozdíly v názorech a dospěli ke kompromisu.
Tajná skupina se scházela od listopadu 2008 s cílem vytvořit plán pro situace, kdy by eurozónu postihla krize ve stylu Maďarska. Jejími členy byli jen vysoko postavení politici – obvykle těsně pod úrovní ministrů, z Francie, Německa, Evropské komise, ECB a kanceláře Jean-Clauda Junckera, který stojí v čele finančních ministrů eurozóny. Ani členové vlád, kteří ve skupině nepůsobili, o ní nebyli informováni ze strachu ze spekulací na finančních trzích. Potenciální kandidáti na krizi byli jasní: Portugalsko, Irsko a Španělsko.
Rychle se však vytvořila propast mezi Německem, podle kterého pravidla eurozóny zakazovala pomoc jednotlivým zemím, a Francií, která chtěla větší volnost při vzájemné podpoře evropských vlád. Stejně tak panoval nesouhlas ohledně role institucí EU, kde Německo velmi váhalo s tím, zda dát hotovost do rukou Bruselu. Obávalo se, že vznikne precedens pro centralizované půjčování v Evropě prováděné prostřednictvím dluhopisů EU. To by znamenalo, že Německo začne dotovat další členy eurozóny. Namísto toho Němci požadovali úvěry poskytnuté vládě v problémech jednotlivými zeměmi, což by mu umožnilo kontrolu nad celým procesem.
Jediné, na čem se skupina shodla, byla skutečnost, že pomoc bude řídit Evropa a ne MMF. Jeho vůdčí role by podle všech byla uznáním slabosti Evropy. A. Merkelová je ovšem všechny převálcovala. Její poradci jí řekli, že pomoc Řecku bude doma přijata pouze jako část programu MMF. Jím požadovaná bolestivá restrukturalizace by byla rovněž varováním pro ostatní zadlužené země unie. N. Sarkozy na jednáních s vedoucí rolí MMF, ve kterém drží největší podíl vláda USA, nesouhlasil. Chápal ale, že finanční síla Německa je pro pomoc klíčová, proto váhavě ustoupil.
Uvedené je výtahem z „On the Secret Committee to Save the Euro, a Dangerous Divide“.
(Zdroj: WSJ)