Dluhopisy jsou společně s akciemi druhou nejčastěji zmiňovanou skupinou finačních aktiv, o níž se můžeme dočíst ve finančním tisku. Na rozdíl od akcií však dluhopisy v obecné rovině nepředstavují podíl vlastníka dluhopisu na akciovém kapitálu společnosti, ale naopak závazek vydavatele (emitenta) takového dluhopisu zaplatit nominálně dlužnou částku, navýšenou o předem dohodnutý výnos (tj. úrok). Každý dluhopis tak musí mít explicitně řečeno: a) kdo je emitentem (dlužníkem), b) kolik je nominální dlužná částka, c) kolik je resp. jak bude stanovena výše výnosu (úroku) a d) kdy bude dlužná částka zaplacena. Nejde však o zcela vyčerpávající seznam, veřejně obchodovatelné dluhopisy nesou navíc mnoho dalších údajů, kromě jiného například mezinárodní identifikační číslo ISIN ad.
Základní a „nejhrubší“ dělení je na dluhopisy kuponové a bezkuponové. První skupina má v okamžiku vydání takového dluhopisu jasně řečeno, kolik je resp. jakým způsobem bude stanoven výnos ve formě pravidelně vypláceného kuponu (např. 3% p.a. nebo 6-měsíční LIBOR + 2%). Bezkuponové dluhopisy jsou tzv. dluhopisy diskontované a jejich výnos je realizován ve formě nižší nákupní ceny než je cena nominální. Investor tak dluhopisy „de facto“ kupuje levněji, než je jejich budoucí odkupní cena a jeho výnos proto není ve formě pravidelného kuponu, ale ve formě „slevy“ na nákupní ceně. Kupón, tj. výnos z dluhopisu, může být buďto pevně stanoven v okamžiku emise dluhopisu (dluhopis s fixním kuponem), nebo je stanoven mechanismus určení jeho výše na pravidelné bázi (např. jednou za půl roku na období příštích šesti měsíců ve výši sazby 6M LIBOR + např. 2%). Takovýto instrument se nazývá dluhopis s plovoucím kuponem a míra výnosu z takovéhoto dluhopisu je tedy „plovoucí“.
Další velmi důležitou charakteristikou dluhopisů je fakt, že mají předem stanovenou splatnost. Pokud totiž odhlédneme od všech ostatních detailů, dluhopis je ve své podstatě formalizovaná smlouva o půjčce. I proto má každý dluhopis explicitně stanoveno, k jakému datu bude tato „půjčka“ splacena. Krátkodobé dluhopisy se splatností do jednoho roku jsou obvykle nazývány „pokladniční poukázky“. Jejich prostřednictvím si stát resp. vláda pokrývá krátkodobý nesoulad mezi výběrem daní a mandatorními platbami. Střednědobé dluhopisy jsou obvykle splatné v období 1 roku až 3-5 let a dluhopisy dlouhodobé přesahují co do splatnosti období 5 let.
Emitentem dluhopisu může být s trochou nadsázky kdokoliv. Primárně nicméně rozlišujeme dvě hlavní skupiny emitentů – státy a vlády (pak jde o tzv. státní dluhopisy) a firmy (dluhopisy korporátní). Státní dluhopisy obvykle investorovi přináší nižší výnos vzhledem k faktu, že státy jsou považovány za relativně nejbezpečnější dlužníky a tzv. „prémie za riziko“ je u takovéhoto instrumentu mnohem nižší. Naopak korporátní dluhopisy jsou mnohem rizikovější a proto musí případného investora odměnit mnohem vyšším výnosem. Extrémem jsou v tomto ohledu tzv. „junk bonds“ – dluhopisy emitentů s velmi vysokým rizikem (např. malé nebo nové firmy), které také nesou extrémně vysoké výnosy. Cenou za tento vysoce nadprůměrný výnos je pak riziko úpadku dlužníka a nesplacení jistiny dluhopisu jako takové.
Poslední oblastí, která nepochybně stojí za zmínku a která ze strany investorů přináší mnoho otázek je rozdíl mezi pojmy kupón a výnos do splatnosti. Zatímco kupón je nominálně stanovená částka výnosu z investované (resp. zapůjčené) částky, výnos je kumulativní suma všech budoucích výnosů až do splatnosti. Výše kupónu sama o sobě tedy pro stanovení výhodnosti nebo nevýhodnosti nákupu daného dluhopisu nestačí, je třeba znát také údaj o výnosu do splatnosti a porovnat jej s ostatními dluhopisy podobného typu, splatnosti a rizikovosti. Jenom tak jsme schopni říci, zda je daný dluhopis v porovnání s ostatními podobnými instrumenty levný či drahý a zda se nám vyplatí do něj investovat. Celou problematiku bychom mohli ještě zamotat tím, že výnos do splatnosti v % může být vyšší než kupon za předpokladu, že tržní cena dluhopisu je výrazně pod nominální hodnotou, ale to je na delší povídání.