Je nepochybně pravda, že mimořádná doba si žádá mimořádná řešení. Nevím, nakolik je naše současnost v historickém kontextu mimořádná, ale frekvence ad hoc řešení nabízených nebo naopak požadovaných různými státními či soukromými subjekty je nevídaná a vzbuzuje iluzi čehosi dosud nepoznaného.
Posledním bonbónkem byla dnes publikovaná informace o tom, že české pojišťovny se v tichosti snaží přesvědčit stát (tj. Vás a mě), že je dobrý nápad zavést cosi jako povinné ručení pro všechny majitele rodinných domů. Proč byste si něco takového měli platit? Prý proto, že v posledních několika letech dramaticky vzrostl počet živelních pohrom (zejména povodní) a zajišťovny, které jsou něco jako pojišťovny pojišťoven, odmítají tato rizika krýt.
Napadá mě v této souvislosti několik poznámek:
Život jako takový je, anebo by měl být, kromě jiného také o zodpovědnosti. Povodně se od roku 2002 Českem prohání v zásadě každý rok a proto je nelze ani s koňskou dávkou představivosti označit za věc mimořádnou. Je tedy poměrně jednoduché odhadnout, kde je moudré dům nestavět resp. nerekonstruovat, protože existuje neúměrně vysoké riziko, že to za pár měsíců po vydatnějším dešti budete dělat znovu. Pokud se však k tomuto kroku přesto rozhodnete, je to vaše osobní rozhodnutí a měli byste si být vědomi všech potenciálních následků. Jste-li vyplaveni dvakrát po sobě a tvrdošíjně dlíte na tom samém místě, není vám (do značné míry) pomoci.
Není žádným tajemstvím, že skrytou podstatou pojišťovacího byznysu je pokud možno nevyplácet žádné plnění. Proto se jako klient nikdy nedostanete k pravděpodobnostním tabulkám, které kvantifikují šanci na výskyt dané události ve vaší oblasti a implicitně tak indikují, kolikrát si toto riziko přepojistíte. A proto jsou dvě spolehlivě největší oddělení v pojišťovnách ta, která zaměstnávají pojistné matematiky a právníky. Matematiky pro kvantifikaci rizik a jejich ocenění, právníky jako zbraň na otravné klienty, kteří by chtěli plnění z utrpěné škody a je jim třeba složitým jazykem vysvětlit, proč právě jejich škoda spadá pod výluku uvedenou fontem 5 na straně 65 obecných pojistných podmínek, někde vpravo dole. Jako komerční subjekty mají pojišťovny v případě nerentability určitého druhu pojistek dvě možnosti – přestat ji nabízet úplně, případně jí zdražit. Třetí cesta podle mého názoru neexistuje. Snažit se přenést tuto „nerentabilitu“ na stát je nestoudné.
Kvalifikace „povinného ručení“ jako pojistky je hra s významem slov. Komerční pojištění je z definice soukromé. Pokud je povinné, nejde o pojištění, ale o daň a pojišťovny jsou jenom prodlouženou rukou státu při jejím výběru. Pokud by výše uvedené „povinné ručení“ prošlo, majitelům nemovitostí by jistě přibyla jedna vráska na čele. Považte – stavíte za své (jednou zdaněné) peníze, zaplatíte DPH za materiál, nakoupíte vybavení a nábytek za cenu s DPH, odvedete daň z nemovitosti, přispějete na obnovitelné zdroje a ještě vás stáhnou o „povinné ručení na povodně“. A to všechno v situaci, kdy váš dům stojí na kopci a široko daleko žádná řeka není.
Socializování ztrát a privatizování zisků, úspěšně odstartované ve Spojených státech záchranou bankovního sektoru v roce 2008, otevřelo Pandořinu skříňku. Toho se latentně socialistická Evropa chytila jako víte co košile a důsledky začínáme postupně pociťovat již nyní. V situaci, kdy komerční subjekty začnou vnucovat státu představu o své vlastní nezbytnosti a nepostradatelnosti, je zle. Buďto je jejich byznys na kolenou, nebo se snaží ze situace vytřískat co nejvíce. Bývalý poradce prezidenta Obamy Rahm Emanuel se proslavil větou „Never let a crisis go to waste“. V českém (velmi volném) překladu může jít o „Pod tlakem se lépe jedná“. Netřeba nic dodávat…
Hezký týden přeji.