Ekonomové Simon Johnson a Amir Kermani na stránkách VoxEU popisují, jak dosažení dohody mezi USA a Iránem blokují rostoucí náklady konfliktu, předchozí politické sliby a schopnost USA zavádět nové sankce poté, co Írán vyhověl dříve vzneseným požadavkům (viz i první část článku). Podle ekonomů ale v sobě výsledná zablokovaná situace paradoxně obsahuje i zárodek řešení. V čem spočívá?
„Současný konflikt ukázal, že Írán má nový zdroj vlivu, a to uzavření Hormuzského průlivu pro komerční lodní dopravu. Írán nemůže z tohoto vlivu jednostranně těžit vzhledem k tomu, že blokovat průliv jsou schopni i Američané. Nicméně Írán může hrozbu budoucích uzavření využít k tomu, aby způsobil značné náklady americkým spojencům v regionu, aby vyvolal globální růst cen ropy a tím negativně ovlivnil i americké a celosvětové hospodářství. Dřívější sankce a vojenské údery dopadaly asymetricky hlavně na Írán. Narušení dopravy v průlivu poškozuje obě strany vyrovnaněji.“
Nová dohoda by proto podle ekonomů mohla zahrnovat důvěryhodnější vyřešení jaderné otázky, smysluplné zmírnění sankcí a neomezený pohyb lodí přes průliv. Rušení sankcí a jejich neobnovování by bylo v takové dohodě propojeno s otevíráním Hormuzu. Pak by obě strany, tedy USA i Írán, v případě porušení dohody čelily nákladům.“ K tomu ale ekonomové dodávají, že i kdyby nová dohoda řešila problém asymetrických nákladů a možnosti USA zavádět po čase nové sankce, stále je tu ještě jedno významné téma. Tím je „převis politického dluhu“. Tedy nahromaděné sliby a očekávání na obou stranách konfliktu.
„Z pohledu Íránu nebyla ústřední slabinou dohody z roku 2015 jen možnost jejího porušení ze strany USA a zavádění nových sankcí. Íránu z ní také plynuly jen omezené ekonomické zisky. Dohoda nevedla k potřebnému zvýšení investic ani k obchodní integraci… Z pohledu USA byla zase dohoda vnímána jako příliš úzká.“ Nový revidovaný rámec může podle ekonomů tyto nedostatky řešit začleněním silnějších a viditelnějších ekonomických vazeb. „Spíše než aby se zmírnění sankcí považovalo za pasivní výsledek, lze jej vytvořit jako aktivní mechanismus. Ten by byl vázaný na konkrétní rozsáhlé investice, zejména do civilní infrastruktury a energetického sektoru. To by nejvíce pomohlo íránské střední třídě a díky takové dohodě by mohla vzniknout obchodní spojení, která by obratem podporovala její dodržování.“
Podle ekonomů může nyní v procesu jednání hrát významnou roli Čína. A to vzhledem k hloubce nedůvěry mezi Íránem a USA. „Peking jako největší íránský odběratel ropy se v Teheránu těší značné důvěře a významnému ekonomickému vlivu. Čína má také silnou motivaci k akci. Při dovozu zhruba 10 milionů barelů ropy denně stojí nárůst cen ropy o 40 dolarů Čínu ročně přibližně 150 miliard dolarů. A celkový dopad pravděpodobně přesáhne 200 miliard dolarů, pokud se započítají vyšší náklady na LNG, hnojiva a další výrobní vstupy. Čína má také dobrou pozici k tomu, aby dodala Íránu investiční zboží v oblasti obnovitelných zdrojů energie a civilní infrastruktury. Plánovaný summit Trump-Si v polovině května 2026 představuje příležitost k prosazení popsané dohody.“