Poslední dny naplnily zprávy o snižování ratingu zemím na periferii eurozóny. Pro upřesnění nejde ani tak o geografické vymezení ale spíše o rozlišení podle kvality veřejných financí. Řecko, Irsko, Španělsko a Portugalsko jsou již obehraná písnička, která se ale stále hraje a rating těchto zemí (a jejich bankovních sektorů) ještě bude klesat.
Důležitější však je, že se nákaza šíří hlouběji dovnitř eurozóny. Belgie se již dočkala varování. Standard & Poor's zhoršila výhled ratingu této země ze stabilního na negativní. Nejnověji prach na finančních trzích rozvířily spekulace, že "downgrade" by mohl postihnout také Francii. Kredit ekonomicky nejvyspělejších zemí se stal posvátnou krávou. Jenže finanční krize odkryla spoustu neřádu ve veřejných financích a navrch přihodila náklady na záchranu bank. Proč by nemohlo dojít ke snížení ratingu Velké Británie, Francie či USA? A co by se potom stalo?
Prvním důležitým aspektem je riziko explicitního zvýšení rizikové prémie, jež by vedlo k dražšímu dluhovému financování pro veřejný i soukromý sektor zemí, jimž by klesl rating. Vyšší riziková prémie by částečně negovala uvolněnou měnovou politiku, což by zpomalilo či zastavilo dosud křehké zotavení z recese. A to by zpětně ztížilo cestu z dluhové pasti. Jak z toho ven? Teoreticky je to jednoduché: Naplánovat fiskální konsolidaci tak, aby krátkodobě restrikce nezadusila ekonomiku, ale zároveň důvěryhodně ujistila finanční trhy, že ve střednědobém horizontu se na snížení zadlužení v relaci k HDP bude systematicky pracovat. Prakticky je potíž v tom, že některé země už možná zašly příliš daleko a jiné si nechtějí vážnost situace připustit. Riziko několikaleté stagnace či minimálního růstu a bankrotu některých států zůstává stále vysoké...
... kompletní analýzu si klienti Patria Plus mohou stáhnout ZDE