Evropa se nachází v hluboké krizi, protože je ohrožen její největší výdobytek – jednotná měna. Její tvůrci ignorovali varování, že Evropa nemá instituce potřebné k fungování společné měny. Namísto toho předstírali, že vznešenost jejich záměrů tyto obavy vyvrátí. Výsledek představuje tragédii pro Evropu i celý svět.
Vše začalo na trhu s ocelí a uhlím, když v roce 1950 francouzský ministr zahraničí navrhl sjednocení francouzského a západoněmeckého ocelářství a trhu s uhlím. To „v podstatě znemožnilo“ další válku mezi těmito dvěma zeměmi. Šlo o první krok směrem k většímu propojení Evropy. V 80. a 90. letech bylo „rozšiřování“ doprovázeno „prohlubováním“, protože se odbouralo mnoho překážek plné ekonomické integrace. Otevřely se hranice, garantoval se volný pohyb osob, došlo k harmonizaci pravidel například v oblastech bezpečnosti a potravin. Vytvoření eura se považovalo za další logický krok. Měnové unie však mají i náklady, nejen výhody.
Statistické analýzy ukazovaly, že přijetí eura bude mít velký pozitivní vliv na obchod a přinese ekonomické zisky. Nyní i ty nejvyšší odhady hovoří o tom, že přispělo ke zvýšení obchodu maximálně o 10 – 15 %. A pokud by nyní měly země na periferii svou měnu, nemusely by projít dlouhým a bolestivým obdobím snižování mezd. Prostě by jen devalvovaly měnu, což by mzdy efektivně snížilo. Jak ukázal Milton Friedman v roce 1953, tento způsob by řešil problém koordinace, který vyvstává v případě přímého snížení mezd – nikdo nechce začít první.
Země, které se svými sousedy intenzivně obchodují, mohou z měnové unie hodně vytěžit, jak ale poukázal Friedman, znamená to i ztrátu flexibility. Porovnejme například Nevadu a Irsko. Obě měly rostoucí ekonomiky a bublinu na trhu s nemovitostmi. Obě mají nyní asi 14% nezaměstnanost. A obě jsou členy větší monetární unie. Situace Nevady ale není tak zoufalá, protože většina výdajů, na kterých jsou její obyvatelé závislí, přichází z federálních programů. Naopak v Irsku jsou důchody a zdravotní výdaje předmětem škrtů. A Nevada se nemusí strachovat ani o záchranu bank, protože jejich ztráty nejsou jejím problémem. A je tu ještě jedna výhoda. Nevadský problém s nezaměstnaností bude v následujících letech tlumen migrací. I když se tedy nevrátí tvorba pracovních míst, bude tam méně lidí hledajících práci. Střednědobý výhled Nevady je tak ve srovnání s Irskem mnohem lepší.
Toto porovnání ukazuje, že euro nefunguje tak dobře jako dolar. Evropa není fiskálně integrovaná a absence společného jazyka spolu s dalšími faktory znamená, že mobilita lidí je v Evropě mnohem menší než v USA. To vše bylo známo již v roce 1992, kdy se projekt eura dal do pohybu, protože si získal popularitu mezi evropskou elitou. V devadesátých letech mi lidé podílející se na tomto procesu říkali, že nejdříve zpracovávali zprávy o přínosech a nákladech společné měny. Poté, co jejich závěry viděli jejich nadřízení, změnilo se zadání – připravit analýzy týkající se jen výhod. Možná to není pravda, ale fakt, že to někdo tvrdil, vystihuje náladu té doby.
Na počátku euro vytvořilo pocit důvěry, zejména v zemích, které byly v minulosti považovány za rizikové. Později se ale ukázalo, že šlo o nebezpečnou past. Nejlepším příkladem je Řecko, které za sebou mělo dlouhou historii střídajících se období vysoké inflace a defaultů. Do konce 90. let musely jeho dluhopisy poskytovat vysoké výnosy, po přijetí eura ale riziková prémie zmizela. Investoři se domnívali, že riziko inflace zmizelo a nebylo možné si představit, že by nějaká země z nově vytvořené unie zbankrotovala. Nakonec se dluhopisy Řecka, Irska, Španělska i Portugalska obchodovaly, jako by šlo o dluhopisy německé. To vedlo k tomu, že se tyto země začaly zadlužovat, dluhy poskytovalo zejména Německo a další země, které měly nízké sazby. Proto problém evropské periferie nyní představuje také velký problém pro evropský bankovní systém.
Na konci 90. let se německá ekonomika potácela v problémech kvůli nízké domácí poptávce, v následujících deseti letech se ale zotavila díky exportům taženým výdaji v sousedních zemích unie. Zdálo se, že vše jde hladce. Pak praskla bublina. Krize roku 2008 se považuje za americký výtvor, ale Evropa si nese svůj díl. První kolo její krize přišlo ve formě kolapsu bublin na trhu s nemovitostmi v zemích na periferii. V roce 2007 bylo ve stavebnictví v Irsku a Španělsku 13 % celkové zaměstnanosti, což byl dvojnásobek úrovně ve Spojených státech. Když boom ve stavebnictví skončil, přišel růst nezaměstnanosti.
To byl ale jen začátek. Na konci roku 2009 se svět zotavoval z krize, ta se však v Evropě dostala do další fáze. Řecko a pak Irsko, Španělsko a Portugalsko utrpěly dramatickou ztrátu investorské důvěry, následně došlo ke zvýšení požadovaných výnosů jejich dluhopisů. Příběh Řecka je jednoduchý. Vláda se chovala nezodpovědně, lhala a po volbách se ukázalo, že deficity a dluh jsou mnohem vyšší. Řecko ale představuje spíše výjimku. Ještě před pár lety bylo Španělsko příkladem. Mělo vyrovnaný rozpočet a veřejný dluh v poměru k HDP jen na poloviční úrovni, než mělo Německo. To samé platilo o Irsku. Rozpočet byl ale negativně ovlivněn ekonomickým propadem a zejména v Irsku přišly vysoké náklady na záchranu finančního sektoru.
Jsou tu i jiné státy, zejména USA a Velká Británie, které dosahují porovnatelných deficitů, ale investoři důvěru v ně neztratili. V čem je rozdíl? Jedna z možných odpovědí je, že v ničem. Jednou se možná probudíme a zjistíme, že investoři se odvrátili i od nich. Pravděpodobnější ovšem je, že euro samotné činí Irsko a Španělsko tak zranitelnými. Tyto země kvůli němu totiž musí projít deflací, aby znovu získaly svou konkurenceschopnost. Ta nepředstavuje problém jen kvůli uvedené koordinaci. Platí totiž i to, že příjmy mohou klesat, ale dluhy zůstávají stejné.
Jak upozornil již před 80 lety Irving Fisher, zmenšující se příjmy a neměnící se dluh mohou výrazně zhoršit ekonomický pokles, protože dlužníci musí splácet dluhy zmenšujícími se příjmy. Řešením je podle Fishera monetární expanze, která odvrátí deflaci. V USA a Velké Británii se přesně o toto snaží, Řecko, Španělsko a Irsko ale tuto možnost nemají. Je tu tedy krize a pádu těchto zemí zabránilo jen to, že jim silnější státy poskytly financování namísto trhů.
Je těžké zbavit se podezření, že se v Evropě nyní stane něco podobného jako v Argentině. Ta se sice nikdy nevzdala své měny, v roce 1991 ale svůj kurz navázala na dolar – peso bylo kryto dolarovými rezervami. Cílem bylo zabránit dalším deficitům a jejich financování tištěním peněz. Po většinu devadesátých let si tak Argentina užívala nízkých sazeb a velkého přílivu kapitálu. Nakonec ale spadla do recese a investoři důvěru opět ztratili. Vláda se snažila o úspory a čas pro ně poskytl úvěr od MMF. Ekonomika však dále klesala a rostoucí nezaměstnanost vedla k nepokojům. V roce 2002 byla vazba mezi pesem a dolarem zrušena, kurz pesa prudce klesl a přišel default. Zaplaceno bylo nakonec 35 centů z každého dolaru dluhu.
Současná fiskální politika zemí na periferii Evropy se alespoň kvalitativně velmi podobá té argentinské. A pokud to vše skončí v argentinském stylu, bude to tvrdá rána euru. Nemusí se to ale stát. Krize se může vyvíjet čtyřmi způsoby:
V prvním scénáři mohou nakonec ekonomiky v problémech ujistit investory o své ochotě k úsporám. Vyhnou se defaultu a devalvaci. Půjde o stejný postup, jaký sledují baltické země, které se domnívají, že euro přináší dlouhodobé výhody a za vstup jsou ochotny zaplatit silným poklesem produkce a nezaměstnaností. Můžeme o tom hovořit jako o postupu „udělat ze všeho spálenou zem a pak to nazvat mírem“.
Je tu také možnost restrukturalizace dluhů. Trhy nyní vysílají jasný signál, že nečekají, že irské a řecké dluhopisy budou plně splaceny, protože jejich výnosy leží vysoko nad výnosy německými. Restrukturalizace by ale v žádném případě neukončila bolest těchto ekonomik. I pokud by vláda Řecka přestala splácet všechny dluhy, stále by musela omezit výdaje a zvýšit daně, aby vyrovnala rozpočet. A země by stále musela projít deflací. Restrukturalizace by ale mohla ukončit spirálu klesající důvěry a rostoucích požadovaných výnosů a udělat tak z vnitřní devalvace sice brutální, ale proveditelnou strategii.
Pro mě je těžké si představit, jak by se Řecko mohlo restrukturalizaci vyhnout. A Irsko na tom není o moc lépe. Skutečnou otázkou je jen to, zda se to týká i Španělska, a co je skutečně hroznou představou – i Belgie a Itálie. Ty jsou sice těžce zadlužené, ale doposud se jim povedlo vyhnout se ztrátě důvěry.
Pak je tu možnost plné kopie Argentiny. Ta restrukturalizovala dluh a zároveň se zbavila vazby kurzu na dolar. A tato devalvace fungovala, protože po roce 2003 přišel exporty tažený růst. V Evropě se k tomuto scénáři dostal nejblíže Island. Vláda donutila investory podílet se na ztrátách bank, jejichž dluhy byly několikanásobkem domácí ekonomiky. Díky prudkému oslabení měny se zvýšila konkurenceschopnost, protože domácí mzdy a ceny se prudce propadly o 40 %. Co se týče produktu a nezaměstnanosti, vedl si Island o něco lépe než Irsko a mnohem lépe než země Baltu.
Barry Eichengreen z Berkeley ale v známé analýze z roku 2007 ukázal, že každá země eurozóny, která by jen naznačila záměr odchodu z unie, by spustila devastující odliv úspor z bank. Podle ekonoma je tak vstup do eurozóny nevratný. To samé se ale tvrdilo o provázanosti pesa s dolarem. Její zrušení bylo nakonec umožněno tím, že stejně nastal odliv depozit z bank a vláda musela omezit vybírání vkladů. Nic z toho se v Evropě nestalo. Zatím.
Méně ponurý scénář, než byly předchozí tři, by musel obsahovat další kroky směrem k evropské federaci. V prosinci bylo navrženo vytvoření E-bondů, tedy společných evropských dluhopisů, které by byly garantovány EU. Jak ale rychle poukázali zástupci Německa, ty by mohly vytvořit prostor pro další zadlužování zemí na periferii. Německo tak odmítá unii, ve které by silné vlády běžně poskytovaly pomoc těm slabším. Je ale těžké si představit, jak by euro mohlo bez nějaké unie s podobnými transfery fungovat. Evropa se však nezdá být připravena ani k mírnému kroku tímto směrem ve formě E-bondů.
Evropa v problémech znamená problém pro všechny ostatní. A je pravděpodobné, že současná strategie úspor nebude fungovat ani v tom smyslu, že zabrání defaultům a devalvaci. Na řešení čeká celý svět.
Uvedené je výtahem z „Can Europe Be Saved?“, autorem je Paul Krugman.
(Zdroj: NYT)