Podle Patricka Artuse, hlavního ekonoma z francouzské banky Natixis, má Německo zájem, aby si udrželo poptávku eurozóny po svých exportech. Také správně poukazuje na to, jaká rizika pro německé bohatství představuje default některé ze zemí eurozóny a na téměř nemožnou opětovnou industrializaci těch států, které svou průmyslovou bázi ztratily. Pravděpodobnost, že jeho názory budou v Německu bedlivě poslouchány a změní tamní pohled na situaci v Evropě, se ale blíží nule.
Německo je stále v šoku z řeckých lží, vedle toho tu je frustrace z výhledu na desetiletí transferů do rozpočtu EU, zruinovaného pochybnými praktikami. Hlavní důvod pro odmítání rozšířeného systému transferů ale představuje skutečnost, že jeho vlastní domácí systém nefunguje. Jednotlivé spolkové země musí od roku 1950 platit do tzv. „Laenderfinanzausgleich“, což je systém, který by měl odstraňovat rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi a zajistit v nich přibližně stejnou úroveň veřejných služeb.
Země, které peníze dostávají, však nemají žádnou motivaci ke zlepšení svého finančního managementu, nebo ke strukturálním reformám. Od poloviny 80. let jen jedna z nich přešla ze statusu čistého příjemce na čistého dárce – Bavorsko. Země východního Německa do systému vstoupily v roce 1995 a předpokládalo se, že veřejné a privátní investice postupně posílí jejich ekonomiku a sníží závislost na transferech. S výjimkou Saska-Anhaltska ale v posledních pěti letech všechny tyto země čerpaly více, než mezi roky 1995 – 1999. A když systém evidentně nefunguje doma, je přirozené, že Němci předpokládají, že za hranicemi už nebude fungovat vůbec.
(Zdroj: WSJ)