Čínská makroekonomická politika se pohybuje směrem k normalizaci. Klíčem k posouzení úspěchu je rozlišování mezi reálnými a nominálními změnami. Na nominální bázi je jasné, že kurz měny posiluje, sazby rostou, mzdy prudce stoupají. Nominální změny ale významné nejsou.
Na první pohled by se zdálo, že vyšší CPI inflace v Číně znamená vyšší reálné posílení renminbi, než by naznačovalo jeho nominální posílení. Z Pekingu i z USA se ozývají názory, že kombinace nominálního posílení renminbi a vyšší čínská inflace znamenají, že renminbi reálně posiluje o 9 % ročně. Pokud by pak tato měna byla podhodnocena řekněme o 25 %, za tři roky by se kurz nacházel na fundamentální hodnotě.
Tato analýza se ale v mnoha ohledech mýlí. Předně předpokládá, že v oněch třech letech nedojde ke změně v růstu produktivity. Protože je růst čínské produktivity rychlejší než v USA, i za tři roky bude renminbi podhodnocené a to o kumulativní rozdíl mezi růstem produktivity. Důležitější je ale to, že skutečný význam nemá celková inflace, ale rozdíl v růstu cen vstupů vstupujících do sektoru obchodovatelného zboží. Většina růstu CPI v Číně pochází ze strany růstu cen potravin, růst cen zmiňovaných vstupů je malý. Podobně tomu bude v USA. Rozdíl ve velikosti inflace v obou zemích tak můžeme při odhadu reálného posílení renminbi v podstatě ignorovat. Pokud přidáme vliv produktivity, reálné posílení renminbi bylo během posledních 12 měsíců pravděpodobně minimální, možná dokonce došlo k jeho oslabení. To k posunu k nové rovnováze čínské ekonomiky nepřispívá.
Podobně je tomu se sazbami. Růst nominálních sazeb je více než vyvážen inflací a reálné sazby ve skutečnosti prudce klesají. Dochází k přerozdělení bohatství od střadatelů k dlužníkům, tedy zejména od domácností ke státu a korporátnímu sektoru. Posledním faktorem, který může skutečně přispět k budování nové rovnováhy, je tak pohyb mezd. Jejich reálný růst je mnohem pomalejší než růst nominální, stále ale rostou pravděpodobně rychleji než produktivita. To je pro ekonomiku bezesporu prospěšné, protože se tím eliminuje jedna z příčin čínských ekonomických nerovnováh – příliš pomalý růst mezd.
Pokud rostou mzdy a klesají sazby, v ekonomice dochází k přerozdělení bohatství. Směrem od domácností ke korporacím kvůli nižším sazbám a směrem od korporací k domácnostem kvůli vyšším mzdám. Náklady tohoto procesu tak nesou zejména odvětví intenzivně využívající práci, opak platí o kapitálově náročných odvětvích. Bohužel tím dochází k posunu směrem k druhému typu odvětví. Další zvyšování kapitálové intenzity čínské ekonomiky totiž není pozitivním jevem. Komparativní výhoda Číny stále spočívá v jejích nákladech práce, skutečný náklad kapitálu je tu ale mnohem vyšší. A čím větší bude plýtvání kapitálem na neproduktivní projekty, o to těžší bude nalezení nové ekonomické rovnováhy.
(Zdroj: China Financial Markets)