Tomáš Ježek, jeden ze spoluautorů kupónové privatizace, nemůže chybět v našem seriálu rozhovorů k tomuto tématu. Dušan Tříska zmiňuje jako klíčový problém nepřipravenost právního prostředí. Ježek za neúspěch privatizace považuje zpackaný zákon o investičních společnostech a fondech.
Vystudovaný ekonom Tomáš Ježek pracoval dlouho dobu v Ekonomickém ústavu ČSAV. S Václavem Klausem se zná od základní školy. Jejich cesty se spojily i v Prognostickém ústavu ČSAV.
Po pádu komunismu, už jako poradce ministra financí Václava Klause, spoluzakládal Občanskou demokratickou alianci (ODA). Po roce 1990 se tak stal ministrem pro správu národního majetku a jeho privatizaci.
Tomáš Ježek - liberál a obdivovatel myšlenek F.A. Hayeka zastával při privatizaci dlouho názor, že ekonomové musí být půl roku před právníky. Tvrdí, že samotná privatizace proběhla bezchybně, problémy přišly až se špatně nastaveným zákonem o investičních společnostech a fondech.
Jak se vůbec zrodila myšlenka jít cestou kuponové privatizace?
Média nabídla v uplynulých dvou desetiletích několik variant, ale nápad, od kterého vedly konkrétní exekutivní kroky, jsem dal dohromady společně s Dušanem Třískou. V únoru 1990 v Kolodějích proběhla zásadní porada, byl na ní i Jan Švejnar, a tam se vlastně poprvé skutečně reálně mluvilo o privatizaci.
V Kolodějích jsme s Třískou o přestávce chodili parkem a mluvili o tom, jak to celé uděláme. Tam nás napadlo, že to bude právě cestou kuponů. Už tehdy jsme věděli, že privatizaci uděláme přes něco, co by připomínalo tzv. potravinové lístky, jak jsme je znali z dětství.
A pak hned předpokládám začala ta „exekutivní část“ příprav...
Na ministerstvu financí jsme s tím začali prakticky ihned. Společně s Dušanem Třískou jsme byli poradci Václava Klause. V tomto týmu se už začala připravovat ucelená koncepce privatizace.
Od setkání v Kolodějích do spuštění první vlny privatizace ale uběhlo zhruba jeden a půl roku, byla to podle Vás dostatečně dlouhá doba na přípravu?
Byla to doba nesmírně krátká. Nikdy v životě jsem snad nezažil hektičtější období a tolik jsem se nenadřel, jako tehdy. Dnes bych to, i přesto, že se cítím dobře, už asi nevydržel. Pravidelně jsme pracovali i 16 hodin.
Oba dva týmy – slovenský i český – se odstěhovaly z Prahy, aby na to bylo více času. My jsme se v tu dobu prakticky přesunuli do Lnářů a Ivan Mikloš byl zas úplně stejně „zašitý“ v Piešťanech. Zpracovávali jsme privatizační projekty, zhruba jich bylo 5 na jeden podnik. Schvalování v procesu kuponové privatizace se ale nezastavilo, všechno se jelo souběžně s tím dál.
Jak tedy vypadal Váš běžný den v té době?
Do Lnářů jsem dojížděl každý den po práci na ministerstvu. Mezi čtvrtou a pátou jsem si sedl v Praze do auta a vyrazil. Pracovní doba mi pravidelně končila kolem jedenácté večerní. A to jsem pak ještě vyrazil zpátky a ještě se po cestě zastavil na ministerstvu, kam mi v jednu hodinu v noci volal Pithart – prostě automaticky předpokládal, že tam jsem. A druhý den to samé. Prioritou byla v té době kuponová privatizace, protože ta měla svá pevná termíny, které se prostě musely stihnout.
Termín pro start první vlny kuponové privatizace tedy byl hned od začátku jasně stanoven na květen 1992?
To bylo jedno velikánské drama. Klaus s Třískou udělali šílenost. Slíbili, že kuponovka začne už prvního ledna. Na zpracování projektů jsme podle toho harmonogramu dostali asi 10 dní. To samozřejmě nebylo reálné a vznikl tím první větší konflikt. Pithart nechal na vládě hlasovat o tom, jestli se to celé odloží, nebo ne. Naštěstí to dopadlo tak, že se to posunulo alespoň na ten květen.
Kde tedy hledat klíčové faktory neúspěchu kuponové privatizace?
Zákon o investičních společnostech a fondech, který připravovalo tehdejší federální ministerstvo financí, nakonec neobsahoval klíčové ustanovení o tom, že v momentě, kdy se do těch už založených investičních a privatizačních fondů pošlou akcie účastníků kuponové privatizace tzv. DIKů (držitel investičních kuponů), tak oni – ti zakladatelé fondů – odejdou z toho fondu a zůstanou tam jen akcionaří.
To se nestalo. Tento bod byl z toho zákona nakonec vypuštěn a způsobil rozsáhlé tunelování.
Nějaký konkrétní príklad?
Vemte si takového Michaela Kocába. Vždyť on prodával majetek DIKů. Zbavil se toho, co měl pouze spravovat. Prodával majetek, který nebyl jeho. Takže toto vidím jako obrovský problém, který na kuponovou privatizaci vrhl stín, kterého se už kuponovka nezbavila.
A doplatili na to hlavně DIKové...
Ochrana minoritních akcionářů tu prostě nebyla, přišla až v roce 1996. Novelu obchodního zákoníku jsme dodělali až v roce 1996 - zákon vstoupil v platnost 1. července 1996. Podle parlamentních procedur k tomu mělo být připojeno kladné stanovisko vlády. To ale nepřišlo.
Jsem pyšný na to, že se na to „vládní ne“ parlament vykašlal a jednohlasně novelu přijal. Nikdo tehdy nebyl proti, ani se nezdržel hlasování. Jenomže to vše bylo až v roce 1996 a to už bylo pozdě.
Související články na IHNED.cz
19 let poté: Miliardy korun stále leží na "mrtvých účtech" kuponové privatizace
Privatizace očima Jana Švejnara: Neúspěch, který měl nastartovat ekonomiku
Otec privatizace Tříska: Spolupráce s Koženým byla bezpodmínečně nutná