Pokud má při řešení krize v eurozóně dojít k pokroku, musí vedení eurozóny pochopit tři věci. Zaprvé, klíčové je udržení důvěry v systém; fakt, že investorům dáme lekci, není politika, ale přání. Ve Spojených státech po pádu Lehman Brothers trval potlesk za to, že byl umožněn bankrot, dvanáct hodin. Jeho negativní důsledky jsou cítit dodnes. ECB se správně obává trestání investorů v situaci, kdy vše záleží na důvěře.
Zadruhé, nedá se čekat, že by nějaká země dosahovala dlouhodobě primárních přebytků v zájmu zahraničních věřitelů. A zatřetí, solvence dané země nezáleží jen na její dluhové zátěži a zdravé domácí politice, ale také na širším ekonomickém kontextu. Z neřešených problémů s likviditou se stávají problémy důvěry. Solventní dlužníci se pravděpodobně stanou nesolventní, pokud výnosy jejich dluhopisů výrazněji převýší nominální růst jejich ekonomiky, což ještě více zvýší tlak na další růst výnosů. Došlo k tomu v Řecku, Portugalsku, Irsku a existuje nebezpečí, že se tak stane i v Itálii a Španělsku.
Poskytování dalších a dalších půjček zadluženým zemím za vysoké úroky není udržitelné. Vzniklé dluhy nebudou z velké části splaceny, tvrzení opaku jen podkopává důvěru. Následkem toho pak nejsou důvěryhodná ani prohlášení o relativním fundamentálním zdraví španělské a italské ekonomiky. Dá se rozumně tvrdit, že restrukturalizace řeckého dluhu se již příliš oddaluje, není však rozumné se domnívat, že tato restrukturalizace vyřeší obecnou krizi důvěry.
Nutná je zvýšená snaha vyhnout se systematickému riziku a obnova růstu důvěry. Řecko, Itálie a Irsko potřebují snížení dluhu, jejich věřitelé však mají jen omezenou kapacitu ohledně okamžitých ztrát. To znamená, že jádro Evropy musí zvýšit svou snahu, naštěstí je pravděpodobné, že to sníží dlouhodobé náklady. Na detailech tolik nezáleží, důležitý je správný přístup, který odpovídá realitě. Musí se ovšem zdůraznit solidarita, která představuje základ společné měny, a odmítnutí pádu jakékoliv z evropských ekonomik. Sazby u poskytovaných úvěrů by se měly snížit, protože default nebude přípustný, není důvod pro rizikové prémie, které by pomoc komplikovaly. Na poskytování pomoci by se nepodílely země, jejichž sazby překročí určitou hranici, řekněme 200 bazických bodů nad nejnižší sazbou v eurozóně. Musí se jasně deklarovat, že nepadne žádná z velkých institucí, protože nejtěžší finanční krize byly způsobeny pochybami o funkčnosti finančního systému. Tuto zodpovědnost by na sebe měla vzít ECB, ovšem s nezbytnou politickou podporou. A země se zdravou hospodářskou politikou by měly mít možnost nákupu garancí ze strany EU, které by se vztahovaly na nově vydaný dluh.
Tyto kroky by výrazně přispěly ke zklidnění situace. Zbývá otázka, co s vládním dluhem vlastněným privátními investory. Někteří z nich by jej rádi prodali za ceny marginálně vyšší, než jsou současné ceny na trhu. Dalším by měla být dána možnost výměny za dluhopisy s delší splatností a nižšími výnosy. Lze uvažovat i o zpětném odkupu dluhopisů v případě, že investoři přistoupí na dostatečně velké snížení jejich současné hodnoty.
Za současného stavu se mnohé z uvedeného bude zdát nerealistické, ale stejně takovým se před pár dny zdálo i zpochybňování solvence Itálie. Následujících několik týdnů může být tím nejdůležitějším obdobím v historii EU.
Uvedené je výtahem z „How to save the eurozone“ od Lawrence Summerse.
(Zdroj: FT)