Několikrát za posledních čtrnáct dní jsem měl nutkání napsat něco moudrého o probíhající dluhové krizi a korekci na akciových trzích, ale nakonec jsem tak neučinil, jelikož by to bylo nošení dříví do lesa. Slovo krize bylo patrně nejfrekventovanějším slovem v našich médiích a potřebu se vyjádřit cítil opravdu kde kdo. Tento stav nejvyšší vypjatosti a rezonance téměř všech lidských bytostí s jedním tématem je povětšinou znamením, že daná krizová situace dosahuje svého vrcholu.
Abych to shrnul. Máme zde potenciální nebezpečí recese v USA, dluhovou krizi v Evropě a nebezpečí tvrdého dopadu čínské ekonomiky. Každý ze jmenovaných faktorů představuje údajně takovou katastrofu pro světový ekonomický růst, že kombinace všech tří musí téměř s naprostou jistotou způsobit kolaps. Zdá se tedy, že nedávné poklesy akcií, prodeje měn rozvíjejících se zemí a komodit a nákupy amerických státních dluhopisů, chování trhů, pro něž se vžil trefný název „risk off“, mají své opodstatnění.
S jistým překvapením a tak trochu i zadostiučiněním jsem proto v pátek zaregistroval drobnost, která vůbec nezapadá do katastrofických scénářů, jež se nám několik posledních týdnů tak sugestivně snaží vnutit bankovní analytici, totiž o nárůst zářijových maloobchodních prodejů v USA o 1,1 pct. Americký spotřebitel pravděpodobně ožil z klinické smrti, kterou mu diagnostikovali výše zmínění. Není to tak dlouho a jeho peněženka byla sužována vysokými cenami pohonných hmot a prudce rostoucími cenami potravin, kterýžto proces vrcholil spolu s inflačními očekáváními v květnu letošního roku. Od té doby padala cena ropy, i ceny zemědělských komodit, což pravděpodobně přineslo uklidnění do spotřebitelských myslí.
Páteční překvapivé číslo považuji za částečné potvrzení teorie, že v době nulových úrokových sazeb jsou to ceny komodit, které přebírají zpětnovazební regulační funkci v ekonomice namísto úrokových sazeb centrálních bank. Je-li pravdou, že americký spotřebitel je stále hlavním tahounem světové ekonomiky a páteční číslo důkazem, že ožívá, můžeme nyní očekávat jistou periodu uklidnění a růstu. Porostou ceny komodit, pravděpodobně i ceny jiných rizikových aktiv a bude oslabovat dolar. Toto všechno by mělo platit do doby, než americký spotřebitel narazí na další práh bolesti a přestane spotřebovávat. Jak dlouho tento proces (risk on) bude trvat, zdali měsíc nebo rok lze říct jen s velmi malou pravděpodobností. Co bude následovat pak, si už vůbec nemůžeme troufnout předvídat, ale kdo ví? Třeba to už konečně bude onen tolik očekávaný konec světa.