Žijeme v převratné době, která svým způsobem staví na hlavu zažitá dogmata. Když minulý víkend Španělsko oznámilo, že se chystá požádat o mezinárodní finanční pomoc v objemu přibližně 100 miliard euro na rekapitalizaci tamního bankovního sektoru, nepovažoval jsem to za příliš uklidňující informaci. Jediným štěstím bylo, že se tato zpráva dostala na veřejnost o víkendu a neměla tak obvyklý třaskavý potenciál, který normálně rozkývá akciové a měnové trhy do nepříjemné amplitudy.
Navzdory mému očekávání se však hned v pondělí vydaly hlavní světové burzy poměrně razantně vzhůru a nejenom já jsem si kladl otázku, zda se všichni již kompletně zbláznili. Je veřejným tajemstvím, že primárním důvodem potřeby rekapitalizovat španělské banky je jejich expozice na tamní nemovitostní sektor. Daná expozice dosahuje v celkové nominální hodnotě přibližně jeden bilion eur, požadovaných 100 miliard tedy představuje nějakých 10 %. Odhaduje se, že padesát miliard eur „špatných“ nemovitostních investic již banky odepsaly a prostým výpočtem tak dojdeme k závěru, že španělská realitní portfolia by měla být oceňována na 85 % nominální hodnoty. Tomuto číslu už dnes nevěří skoro nikdo, skutečné prodejní ceny se často pohybují pod stavebními náklady. Proto je mnohem realističtější uvažovat o částce finanční pomoci v rozmezí 350-400 mld. eur. Zmíněná stovka je spíše takový zkušební balónek, co investoři ještě vydrží.
Podobné úvahy se pravděpodobně honily hlavou také analytikům ratingové agentury Moody´s, která v polovině týdne snížila kreditní rating Španělska na hladinu Baa3, pouhý jeden stupeň nad úrovní lakonicky nazývanou „toxický odpad“. Oficiální zdůvodnění tohoto kroku sice zmiňuje kromě jiného rostoucí dluhovou zátěž země, oslabující ekonomiku a ztížený přístup na finanční trhy (tj. Španělsko musí při půjčování peněz platit mnohem vyšší úrok, aby vůbec přilákalo investory), hlavní vzkaz je však nadevše jasný – tenhle dlužník jde pod vodu. Aby toho nebylo dost, agentura Moody´s navíc pohrozila možností dalšího snížení ratingu, v závislosti na budoucím vývoji.
A víte, co stalo? Dříve paničtí bruselští byrokraté, halasně obviňující ratingové agentury ze spiknutí proti všem těm rozpočtově-zodpovědným členům Eurozóny najednou mlčí. Nevím jak vy, ale já toto mlčení považuji za poměrně důležitý varovný signál…do lodi evidentně teče a díra na pravoboku je větší, než by se nám líbilo. Volání po bankovní unii je v tomto kontextu sice pochopitelné, ale zbytečné. Problémem bank není, že jsou malé (a zaslouží si spojení do větších celků), ale pravý opak – některé jsou tak velké a rozsáhlé, že se nedají fakticky uřídit. A na tom supervize Bruselu nic nezmění.
Připraveno pro tištěnou verzi Lidových novin, 15.6.2012