Pár dní stanování v Alpách. Kempy, tj. rekreační cíl spíše nižších příjmových skupin, z velké části plné mercedesů a , v nejhorším případě vytuněných , stojících vedle ještě vytuněnějších karavanů. Vše funguje jak má, divoká příroda protkána pohodlnými cestami a stezkami. Po nově vyasfaltované silnici dojedete až tam, kde jsou „panorámata“. Bouřka zatopí třetinu kempu, pozlobí ale jen stanaře na jeho periferii, karavanisté na vyhrazených prémiových místech to vše sledují z pozice „klid a nohy v teple“.
To, jak jsou země jádra materiálně bohaté, je viditelné i pro nepříliš pozorné. A to ještě velkou část svých příjmů jejich obyvatelé spoří. V minulosti tak, že je ukládali do zahraničních – většinou periferních dluhopisů (eliminace kurzového rizika), půjček, apod. Před časem se ukázalo, že tyto půjčky byly od počátku pochybné (např. veřejný dluh Řecka, soukromý dluh Španělska, bankovní dluh Irska). Velká část současné hry v eurozóně je tedy o tom, jak zachovat co největší část hodnoty těchto aktiv – půjček jádra periferii.
Tuto hru si můžeme rozdělit na dvě části (samozřejmě vzájemně propojené): První z nich je spíše technicko-psychologická. U části dluhu je jasné, že nebude splacen, snaha o jeho splácení jen poškozuje teoreticky splatitelnou část. Jde tedy o to, jak organizovaně uznat, že tento dluh prostě splacen nebude (následně rekapitalizovat banky, atd.). Druhé části můžeme říkat fundamentální. Zde pro demonstraci jádra věci opět použiji oblíbenou vesnickou ekonomiku (zjednodušenou tak, aby vystihla danou pointu):
Soused D přijde za sousedem V, aby mu půjčil. V chce spořit, takže mu peníze půjčí a to opakovaně. Po čase ale začne V tušit, že D peníze projídá a začne je požadovat zpět. D se nejdříve cuká, protože si zvykl na pohodlný život. Ale nakonec uzná, že musí splácet. Nemá ale moc majetku, chce tak splácet prací. Tu ale V nechce, protože sám má (své) práce dost, více spotřebovávat nechce (naopak teď řeší, komu půjčovat, protože chce dál spořit). D ještě ke všemu nic moc neumí a to co umí, chce dělat jen za neúměrně vysokou mzdu.
Uvedené by mělo demonstrovat, že prohození toku směrem od navyšování dluhů k jejich placení vyžaduje změnu na obou pólech dluhového vztahu. Dlužník musí chtít splácet a musí mít čím splácet (kvalita práce a cena), věřitel musí chtít přijímat splátky (chtít více spotřebovávat). V současné době je v eurozóně situace zablokována na obou koncích. Výsledkem je tak v podstatě absurdní situace, kdy nejvíce zadlužené země trpí nejvyšší nezaměstnaností namísto toho, aby tam s cílem splacení dluhů pracovali všichni od nevidím do nevidím. A kdy začne být i na této fundamentální straně obloha modřejší? S trochou nadsázky: Až bude snem většiny Němců vlastnit auto značka .
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.