Peníze jsou jen velmi krátkodobým závazkem vlády. Hotovost ani nenese žádný úrok, ale lidé ji drží, protože přináší určitý užitek. Širší otázka tak zní, proč vůbec kupovat vládní dluh? Důvod je jednoduchý: Protože se domníváme, že bude splacen. Vláda si půjčuje na současné výdaje a zároveň slibuje, že v budoucnu zvýší daně a dluhy splatí. Vládní dluh tak má hodnotu, protože jde o podíl na budoucích daních. Pokud vláda již nechce nebo nemůže daně zvedat, jako tomu je například v Řecku, hodnota jejího dluhu klesá. A když nepřijde default, poroste inflace, a to tak dlouho, dokud hodnota dluhu neklesne.
Nyní se podívejme na to, jak takový růst inflace funguje. Představme si, že přijde okamžik, kdy se investoři podívají na Spojené státy a řeknou si: „Vypadá to, že nebudou schopní vyřešit své strukturální deficity a splatit dluhy. Takže už jim půjčovat nebudeme.“ Pak máme několik možností. Můžeme říci investorům, že jim peníze nesplatíme a že mají smůlu. Nebo můžeme vytisknout peníze a jimi pokrýt stávající finanční potřeby, na které by jinak bylo třeba vydat nové dluhopisy. A to vede k inflaci.
Můžeme sice říci, že Fed by takový postup odmítnul, ale vidíme, co se děje v Evropě. Zdá se tedy pravděpodobné, že by Fed neučinil nic, co by vedlo k defaultu. Musel by tak nakupovat vládní dluhopisy. Je to dost extrémní případ, aby bylo jasné, jak funguje vztah mezi dluhy a inflací. V menším měřítku ale podobný vývoj vidíme každý den. Věříme tomu, že Ben Bernanke má inflaci plně pod kontrolou. Má to ale jeden háček. Monetární politika musí stát na pevných fiskálních základech. Je těžké najít zemi se solventní vládou, ale vysokou inflací a naopak, tvrdil v rozhovoru pro Morningstar profesor University of Chicago John Cochrane.
Jeho kolega Harald Uhlig k tomu dodal, že podle Friedmana inflace představuje vždy a všude monetární jev. Bylo tomu tak i během hyperinflace v Rusku a Německu. Širší pohled ale ukazuje, že ve hře jsou dva hráči – fiskální a monetární. A pokud chce centrální banka zabránit defaultu, pak platí, že fiskální deficity a přebytky určují v delším období výši inflace. Jestliže v ekonomice naopak dochází k postupnému poklesu cen, je to na první pohled výborné. Dáte peníze pod matraci a později je vyndáte s tím, že jste vydělali. Problém s deflací spočívá v tom, že se během ní pohybujeme na hraně útesu. Lidé začnou považovat peníze hlavně za něco, co uchovává hodnotu a začnou je hromadit. Přestanou investovat, kupovat zboží a služby. A to může rozhodit celou ekonomiku. Ani tímto směrem proto jít nechceme, lepší je mít mírnou inflaci. Jak to však udělat?
V Japonsku toho vyzkoušeli hodně, ale nic nefungovalo. Mohli by také přímo tisknout peníze, pokud jsou ale substitutem dluhopisů, ani to nic nevyřeší. Lidé je prostě v deflaci budou dále držet. Michael Woodford tak navrhl, aby se centrální banka v této situaci zavázala k dosažení určitého cenového trendu. To by mělo vést lidi k tomu, že přehodnotí svůj postoj k penězům pod matrací a začnou nakupovat, uvedl Uhlig.
Cochrane poté poukázal na fakt, jak jsou v ekonomice důležitá očekávání. Jejich management ale podle něho není tak jednoduchý. Uvedl, že Teddy Roosevelt říkával: „Mluvte tiše, ale v ruce mějte velký klacek.“ V současné situaci by ale závazky a sliby centrálních bank byly opakem: „Mluv nahlas, protože nemáš žádný klacek.“ A trhy by na to, že centrální banky potřebné nástroje nemají, brzy přišly. Ideální monetární politikou je nastavení cenového cíle. CPI se nyní nachází na hodnotě 230 a Fed by mohl říci, že tam bude i nadále. Fungovalo by to podobně jako zlatý standard; žádná inflace, žádná deflace. I zde je ale otázkou, kde vzít potřebné nástroje a každopádně jde o návrh, který je mimo hlavní myšlenkový proud, uznává ekonom.
(Zdroj: Blog Johna Cochraneho)