Ekonomickými problémy Evropy, USA a Japonska se prolíná jeden společný faktor – symbióza mezi politiky a finančním sektorem. Pomoc, kterou vlády tomuto sektoru poskytují, podporuje jeho nezodpovědné chování; opět dochází k růstu rizika, což povede k dalšímu kolu šoků, kolapsu a pomoci. Říkáme tomu „cyklus zkázy“. Tento cyklus byl jasně patrný po pádu Lehman Brothers, kolapsu bank na Islandu a při záchraně irských bank.
V 80. a 90. letech probíhaly hluboké krize zejména v zemích s nižšími příjmy, které nebyly dost velké na to, aby ovlivnily vývoj v globální ekonomice. To o dnešní krizi ve vyspělých ekonomikách neplatí. Očekávání, že se finančnímu sektoru dostane pomoci, jsou přitom prorostlá celým systémem. Pokud ale požadovaná pomoc převyšuje jeho kapacitu, jde o mylná očekávání. Politici ovšem spoléhají na to, že problém vypluje na povrch v době, kdy již bude u moci někdo jiný. Současný stav jim tak umožňuje získat větší podporu. Pro finanční sektor dnešní stav zajišťuje přístup k levným penězům a bohatství. Banky, které jsou příliš velké na to, aby padly, těží z gigantické a často skryté podpory a vláda předstírá, že „trh“ či „chytrá regulace“ problém vyřeší. Veřejnosti zůstává tento stav ukryt až do chvíle, kdy je už pozdě.
Během posledních čtyři sta let podporoval vývoj ve finančním systému ekonomický rozvoj. Vznikaly instituce, které shromaždovaly úspory ze širokých vrstev společnosti a umožnily financování produktivních investic. V posledních několika desetiletích se ale část finančního systému vydala špatným směrem. Začala vyhledávat mechanismy, jak těžit na úkor druhých s podporou politiků. Otázkou je, koho současný stav nyní poškodí. Kandidáti jsou tři: Japonsko, USA a eurozóna.
Japonská populace stárne a růst ekonomiky této země je pomalý. Reakce na daný vývoj by měla být jasná: Země by měla investovat ve státech, kde je mladá populace a měla by jim poskytovat kapitál na rozvoj. Tyto země by pak generovaly úspory pro Japonsko a jeho důchodce. Tuto strategii sleduje například Singapur prostřednictvím svého obrovského investičního fondu. Japonská vláda však dosahuje dlouhodobých deficitů a až budou důchodci požadovat své úspory zpět, bude muset tento stav změnit. Daňových poplatníků ale bude tou dobou méně. Zatím zde ještě nevidíme známky posunu investičního sentimentu, až k nim však dojde, bude to rychlý proces.
V USA je patrná jiná verze cyklu zkázy. Poslední krize vedla k největší monetární a fiskální pomoci v dějinách, finanční systém je příjemcem renty, kterou představuje implicitní podpora ze strany daňových poplatníků. Tyto zdroje pak financují obrovský systém lobbyingu a volebních darů, které zase zajišťují volební vítězství politikům nakloněným poskytování pomoci. Po každé krizi sice prohlašují, že „toto už se nikdy nestane“, dochází k tomu ale znovu a znovu. S každou krizí finanční rizika rostou a pokud to tak půjde dál, poskytování další pomoci již nebude možné – dojdou úspory, které by ji financovaly a systém zkolabuje.
Jestliže nejsou své finance schopni udržet pod kontrolou Japonci a pokud tak nejsou schopni učinit Američané se svými velkými bankami, musí být evropský systém regulace a národních vlád noční můrou. Trhy nyní začínají chápat, že rizikové prémie jsou v případě jednotlivých zemí eurozóny plně namístě. Flexibilní kurzy by ulehčily boj s krizí, protože devalvace přináší okamžitý posun v konkurenceschopnosti. Eurozóna přitom představuje riziko pro globální stabilitu. Čelí totiž širokému spektru problémů, počínaje nedostatečnou kapitalizací bank a vysokým zadlužením a konče chronickou neschopností některých zemí dosahovat rychlejšího růstu.
Probíhající krize v eurozóně poskytuje Japonsku a Spojeným státům čas. Investoři se totiž stahují do těchto dvou zemí, přestože není pravděpodobné, že si vyřeší své vlastní fiskální a finanční problémy. Spoléháme se na to, že vzniklá rizika eliminuje náš politický systém. Ten si s nimi ale vytvořil symbiotický vztah.
Autory jsou Peter Boone z Centre for Economic Performance v LSE a Simon Johnson
ze Sloan School of Management.
(Zdroj: VOX)