John Taylor a Phil Gramm rozebírají na stránkách WSJ „skryté náklady monetárního uvolňování“. Poukazují na to, že Fed od září 2008 zvětšil svou rozvahu z 924 miliard dolarů na 2 814 miliard dolarů. Běžně by to vedlo k růstu inflace, v současné situaci ale banky drží nadměrné rezervy a rychlost oběhu peněz leží na padesátiletém minimu a dále klesá. Inflace se tak drží blízko cíle Fedu, který je na 2 %. Inflace ale není jediným nákladem, který by takové monetární uvolnění mohlo přinést. Ekonomové se domnívají, že největší náklad se objeví ve chvíli, kdy ekonomika začne růst a Fed ve snaze zabránit růstu inflace otočí svou politiku a začne dříve nakoupené dluhopisy prodávat.
Prodeje dosahující bilionů dolarů v době, kdy bude vláda dosahovat bilionových deficitů, zvýší sazby, vytlačí z trhu soukromý sektor a zadusí oživení. K tomu samému dojde ve chvíli, kdy Fed začne prodávat i svá další aktiva. Současná snaha Fedu o to, aby napravil špatné kroky v oblasti regulace a fiskální politiky, má pak podle ekonomů zmenšující se efekt. Třetí kolo kvantitativního uvolňování pak bude mít již jen minimální přínos. A až se růst vrátí, Fed začne svá aktiva prodávat a celkové náklady jeho politiky převýší její přínosy, tvrdí Taylor a Gramm.
Uvedená úvaha ovšem nenechala v klidu dalšího známého ekonoma – Brada DeLonga. Ten svým kolegům vyčítá pochybení v základní logice: Předpokládejme, že by Fed nerozjel QE3 a tudíž by v budoucnu ani nemusel prodávat nakoupená aktiva. Celková nabídka dluhopisů v roce 2016 by ale byla úplně stejná. Takže i sazby by byly stejné. Pokud tedy Fed bude prodávat aktiva, v roce 2016 se sazby pouze vrátí tam, kde by byly bez QE3. Podle Taylora a Gramma se jedná o náklad, který sebou QE3 nese, ale tak to není. Celkově je to nula, píše DeLong.
Na stranu DeLonga se (opět) staví i Paul Krugman, který na svém blogu obhajuje i politiku, kterou Fed sledoval před krizí. Poukazuje na fakt, že monetární politika se často posuzuje podle Taylorova pravidla. To indikuje výši sazeb v závislosti na výši inflace a nezaměstnanosti či produkční mezery. Podle Krugmana šlo o „chytrý nápad“, který byl ale postupně povýšen na něco posvátného. Politiku Fedu tak nelze soudit jen podle tohoto pravidla. Jaký tedy měl být důvod pro to, aby Fed před krizí zvedal sazby? Inflace nebyla mimo přijatelné pásmo, nicméně z dnešního pohledu můžeme říci, že vznikala ničivá bublina na trhu s nemovitostmi.
Ekonom ovšem připomíná, že tehdy panoval široce rozšířený názor, že žádná taková bublina neexistuje. A dodává: „Ti samí lidé, kteří tvrdí, že Fed držel politiku příliš uvolněnou, ho nyní kritizují za to, že jeho cílem jsou ceny aktiv a ne přímo reálná ekonomika.“ Jediným důvodem, kvůli kterému měl Fed utahovat, totiž byly ceny aktiv. Nyní by ale tato oblast měla ležet mimo jeho zájem. „Nedává to smysl. Myslím ale, že jde jen o kritiku současného uvolňování,“ uzavírá Krugman.
(Zdroj: Blogy Brada DeLonga a Paula Krugmana, WSJ)