Růst příjmové nerovnosti je jako růst trávy. Není patrný ze dne na den, po určité době je ale jasně vidět. V USA tato nerovnost dosáhla velké výše a americký sen se stal mýtem. Mladí Američané závisejí na příjmech a vzdělání jejich rodičů více, než je tomu v jakékoliv jiné vyspělé zemi, která poskytuje příslušná data. Víra v americký sen je podporována dramatickými příběhy některých jedinců, ale data jeho existenci nepotvrzují. Pro Der Spiegel to uvedl Joseph Stiglitz. Podle ekonoma se životní standard „typické“ americké rodiny již 20 let nezměnil. Zato jedno procento populace s nejvyššími příjmy vydělá za jeden týden více než nejchudších 20 % za celý rok. Spojené státy tak jsou rozdělenou společností, která vytvořila „obdivuhodný ekonomický stroj, jehož přínosy jdou ale většinou směrem k těm nejbohatším“.
„Není nic špatného na tom, že někdo vynalezne tranzistor nebo něco jiného, co prospívá všem, a přinese mu to velké příjmy. Ty peníze si zaslouží. Mnozí ve finančním sektoru ale zbohatli na základě ekonomické manipulace, podvodů a predátorských půjček. Prodávali drahé hypotéky a jejich detaily schovávali miniaturním písmem,“ uvedl ekonom. Vláda podle něho nezasáhla kvůli tomu, že „finanční elity podporují politické kampaně obrovskými částkami“. Většina současné nerovnosti v americké společnosti je přitom podle něho právě odrazem špatných kroků vlády.
Stiglitz uvedl příklad zmíněné špatné politiky: „V roce 2008 prezident Bush tvrdil, že nemáme dost peněz na zdravotní pojištění pro americké děti. Šlo o několik miliard dolarů ročně. Najednou jsme ale měli 150 miliard dolarů na záchranu . To ukazuje, že něco je s naším politickým systémem v nepořádku.“ Tento systém podle Stiglitze funguje spíše na principu „jeden dolar, jeden hlas“, než „jeden člověk, jeden hlas“. Situace ale není zralá na revoluční posuny, lidé se politiky spíše straní, což je patrné například na nízké volební účasti mladých lidí.
Ekonom se věnoval i vývoji v Evropě, za jejíž hlavní problém dnes považuje snahy o další utahování rozpočtů. Ty totiž oslabují poptávku a podkopávají růst. „Recese vedla k deficitům, ne naopak,“ tvrdí Stiglitz s tím, že další utahování jen prohloubí současný pokles ekonomik periferie eurozóny. Estonsko a Lotyšsko podle něho nemohou sloužit jako obecný příklad zemí, kterým škrty pomohly k růstu produktivity a oživení. Jde totiž o malé ekonomiky, které mohou nahradit omezení vládních výdajů exporty. „Ekonomika dané země není to samé jako ekonomika domácnosti. Pokud jeden občan omezí své výdaje, na celé ekonomice se to neprojeví. Pokud tak ale učiní vláda, má to velký efekt,“ uvedl Stiglitz a dodal: „Je jasné, že potřebujeme nové silnice, mosty, letiště. Návratnost veřejných investic do technologií je v průměru velmi vysoká.“
Evropa má dvě možnosti: „Více Evropy, nebo žádná Evropa.“ Obě možnosti budou Německo stát peníze, možnost „více Evropy“ bude ale levnější. Evropa potřebuje společný bankovní systém a společný finanční rámec. Pokud si bude půjčovat jako celek, může mít dokonce lepší podmínky než Spojené státy, domnívá se ekonom.
(Zdroj: Spiegel Online)